Někdy se stane, že získaný předmět přinese sběrateli nejen nadšení, ale může být i zdrojem velké zábavy.
Můj kamarád Franta je sběratel. Jeho vášeň se zrodila kdysi v dětství, když v hromadě šrotu objevil zrezivělou přílbu Wehrmachtu. V přední části měla malou dírku, vzadu střela roztrhla helmu do špičatého ježka. Kluka, co to tehdy dostal do hlavy, moc neochránila. Franta si ji odnesl vítězoslavně domů a přes hysterické protesty matky, vystavil v pokojíku na poličce. Postupem času tam měl daleko zajímavější věci a z Franty se stal nadšený hledač válečných artefaktů.
Jednou mi volal, že pořádá na zahradě grilovačku, že mne teda zve a jestli bych s ním nezajel k našemu řezníkovi pro maso. Je to ve vedlejší vesnici, ale těch pár kilometrů stojí za zajížďku, protože to dělá ten řezník poctivě. Když jsem nastoupil do jeho auta, hned mi přikázal, abych otevřel kastlík, kde bývají papíry od vozu a tak. Musím teda říct, že ač je přímo posedlý německou armádou, tak tady byl "pořádek, jako v ruském tanku". Hleděl jsem na ten chaos a netušil, co po mně bude chtít.
"Podej mi tu krabičku," napřáhl ruku od volantu.
Úplně na hoře byla skutečně malá krabička, co se do ní dávají v klenotnictví různé šmuky. Celý rozzářený ji vzal do ruky a vypadalo to, že tam má nejmíň piercing Evy Braunové. Neměl. Nejsem teda žádný velký odborník přes tyhle vojenské serepetičky, ale tohle jsem náhodou poznal. Byl to esesácký prsten, co ho Himmler rozdával svým nejvěrnějším kameraden a říkali mu Totenkopfring.
Franta mi pak barvitě vylíčil, jak se mu podařilo vyměnit nějakou přiblblou uniformu za tenhle skvost v hodnotě několika tisíců euro. Sice jsem chápal jeho nadšení, ale moc mě to nevzrušovalo. Chtěl jsem, aby už vyrazil, protože mne doma čekala ještě nějaká práce.
Když jsme po úzké okresce konečně drandili za krkovičkou, všiml si Franta chlapa v maskáčích. Na uvláčeném poli mixloval s bazmekem, co se mu obecně říká minohledačka. Franta dupl na brzdu.
"Co je?" zeptal jsem se překvapeně.
Franta se usmál a jenom poznamenal, že je čas na zábavu. Přitom krabičku s prstenem vyndal z kastlíku a strčil ji kapsy. Pak vystoupil a chvíli se hrabal v kufru, až vytáhl jakousi matici a kus špagátu. Provázek provlékl matkou a konce zavázal.
"Jdeme," řekl spokojeně a vyrazil k hledači.
Když nás chlap uviděl, přestal máchat rukou s detektorem a sundal si z uší i sluchátka.
"Dobrej," pozdravil Franta chlapíka.
Minohledač jenom kývl hlavou a bylo vidět, že z nás teda radost nemá. Možná si myslel, že ho chceme z toho pole vyhnat nebo ještě něco horšího.
"Co chcete, já to mám dovolený?" odsekl a celý se nafoukl.
"Nic, nic. Jenom, že já taky hledám, tak mě to zajímá. Máte solidní mašinku, nějaký úlovek?" uklidňoval chlapa Franta.
Tomu očividně odlehlo, když teď viděl, že má před sebou kolegu.
"Nic moc. Jeden knoflík a pár hilzen."
"Ty jsou z německý čtyřiačtyřicítky, co z ní pak Kalašnikov udělal kalašnikova " prohlásil s úsměvem Franta, aby chlap věděl, koho má před sebou.
Obrátil jsem oči v sloup a čekal zase nějakou hodinovou přednášku.
Chlap naopak uznale pokýval hlavou a vyřkl otázku, na kterou Franta čekal: "A s čím hledáte vy?"
"Já detektor nemám. To jsou zbytečně vyhozený peníze. Mně stačí tohle," řekl Franta a vytáhl z kapsy matku zavěšenou na provázku. "Virgule nikdy nezklamala."
Chlap si nejdřív myslel, že si z něho dělá srandu, ale když zjistil, že to myslí vážně, změnil se výraz z překvapení v posměšek. Byl to stejný ksicht, který udělá majitel eskového mercedesu, když mu budete tvrdit, že ten váš favouš hraje stejnou ligu, jako to jeho éro.
"S tímhle fakt hledáte?" vykulil oči chlap.
"Jasně," prohlásil Franta a zatočil s provázkem.
Tak to zkuste," pobídl chlap Frantu a bylo vidět, jak se tím baví.
"To nejde," řekl Franta, "víte přece, že je to jako u zlatokopů. Do zabranýho pozemku se neleze."
Chlap rozšafně roztáhl ruce a zahalekal: "Ale klidně. Mně to nevadí. A co najdete, je vaše."
Franta se ho ještě jednou zeptal, jestli teda může a vydal se ve stejné trase. Vrtěl přitom provázkem, jako nějaká šílená vědma a já už věděl, o co mu jde. Po pár krocích se zastavil a virgule se roztočila v zuřivých otáčkách.
"Tady něco je," řekl Franta jen ledabyle.
Asi zase nějaká blbost," podotkl hledač. Ale už se usmíval jen napůl koutku.
Franta šel do dřepu a chvíli se vrtal v poli.
"No to snad né," zařval Franta a něco překotně čistil od hlíny.
"Něco jste našel? Ukažte! Co tam máte?" rozběhl se majitel drahé hledačky k Frantovi.
A pak už jenom nevěřícně valil oči na ten Himmlerův vyhlášený prsten.
Franta ho s naprostou samozřejmostí strčil do kapsy, popřál chlapovi hodně úspěchů v hledání a vyrazil rychlými kroky k autu. Ani žena starého Lota nebyla tak vytuhlá, jako ten náš hledač. Když jsme odjížděli, bylo vidět, že se mu přece jenom smysly vrací. Práskl se svým drahým detektorem o zem a v místě fantastického "nálezu" začal divoce rozkopávat zkypřenou půdu.
Franta se pak ke mně otočil a s úsměvem prohlásil: "Tento způsob babího léta, zdá se mi značně zábavný." A překvapil. Netušil jsem totiž, že i sběratelé vojenských spodků mohou mít rádi klasiky. Hezký den.
