Generál černé gardy - první svatý se zápisem v trestním rejstříku

Masaryk je měl za škůdce, pro Heinricha Himmlera byli inspirací k založení SS. Kdo byl tvůrce těch papežových mužů v černém?

U zrodu řádu, jehož moc by se snad dala srovnat jen s mocí templářů, stál bývalý povrchní floutek, hazardní hráč, návštěvník nevěstinců a také velmi vznětlivý muž.

Inigo López de Loyola (1491- 1556) se narodil jako třinácté dítě významného baskického šlechtice. Matka mu zemřela krátce po narození a výchovu tak měla na starosti jeho sestra Maríe de Garin. Později pak švagrová Magdalena de Araoz. A pravděpodobně  díky ní se z Iniga de Loyoly stal jeden z nejvýznamnějších mužů katolické církve, zakladatel Tovaryštva Ježíšova, jezuitů.

Ale před tím, než se tak stalo, prošel si malý ryšavý Inigo, dle historiků neměřil více jak 160 centimetrů, službou na dvoře španělského krále Ferdinanda Aragonského a po vstupu do armády také členstvím v osobní stráži Antonia Manriqueze de Lara, navarského místokrále. V této době si osvojil nejen dvorní etiketu, ale především nestřídmý a vyzývavý život šlechtice, kterému projde každý prohřešek, zabití nevyjímaje. Inigo rád provokoval a také rád a bez rozpaků sahal po zbrani. Ale nutno přiznat, že se stejnou zarputilostí jednal i se svými válečnými nepřáteli.

Zásadní životní zlom nastal, když mu Francouzi v bitvě u Pamplony v roce 1521 takřka ustřelili nohu. Těžce zraněný byl odvezen na otcovský zámek v Loyole a místní kněz mu tam poskytl poslední pomazání. Inigo ale nezemřel, naopak se začal zázračně uzdravovat. Nucený pobyt na lůžku si krátil četbou a právě náboženská literatura, kterou mu místo požadovaných rytířských románů přinášela švagrová Magdalena, měla  vliv na jeho další vnitřní přeměnu. Z proutníka a pouličního rváče se pomalu začal měnit na rváče ve jménu Ježíše Krista. Ale stále to byl ten starý Inigo, který si potrpěl na svůj vzhled. Striktně požadoval plastickou operaci znetvořené nohy, tedy dosti brutální odřezání vyčnívající kosti, která by, dle jeho mínění, hyzdila zevnějšek.

Po svém uzdravení se ale definitivně zříká vojenské kariéry a odchází do poutního města Montserratu, aby zde odložil zbraň i světský oděv a vyzpovídal se ze svých hříchů. Ta zpověď trvala celé tři dny, takže toho měl na svědomí asi více než dost. Po zpovědi se odebírá do Manresy u Barcelony. Zde žije, oblečen jen v pytlovině,  jako zpustlý hladový žebrák, který záměrně nedbá na svůj zevnějšek. Nestříhá si vlasy ani nehty. Slouží nemocným v klášteře a nakonec se uzavírá v opuštěné jeskyni, kde sepisuje slavná Duchovní cvičení a jak sám napsal, má zde i svá první zjevení. Přesto v něm stále zůstává mladická divokost.Traduje se historka, že se tehdy  Inigo dostal do hádky s jakýmsi konvertujícím Arabem, který pochyboval o neposkvrněném početí Panny Marie. Iniga to tak rozlítilo, že se rozhodl Araba zabít. Nakonec nechal rozhodnout svého osla, jestli má muže pronásledovat, nebo jít na druhou stranu. Osel se otočil na druhou stranu.

"SS byli organizováni Himmlerem podle principů jezuitského řádu. Pravidla služby a duchovní cvičení předepsaná Ignácem z Loyoly představují model, který se Himmler snažil částečně kopírovat..... každý příkaz musel být proveden bez komentáře."  Edmont Paris- Vatikán proti Evropě

V roce 1523 se Inigo rozhodl definitivně opustit Evropu a natrvalo odjet do Svaté země. Chtěl se usadit v Betlémě a přivádět tam na křesťanskou víru místní nevěřící. Jeho praktiky však byly na hony vzdálené představám mírných františkánů a zbavit se tohoto malého, zrzavého fanatika, který kazil jejich práci a sám se vystavoval nebezpečí, se stala prioritou.  Ale ani dobře míněná rada františkánského správce Latinského kostela,  aby se ve vlastním zájmu urychleně vrátil domů, pokud tam nechce být odeslán v rakvi, nezabrala. Musel mu pohrozit sám papež exkomunikací, pokud se okamžitě nevrátí do Barcelony.

Po svém návratu se nechal přesvědčit, že za tristními výsledky s nevěřícími, stojí nedostatečné vzdělání. Jeho znalost latiny i teologie se skutečně rovnala takřka nule. Ve svých tři a třiceti letech tedy usedl do lavice spolu s malými školáky a učil se první latinská slovíčka. O tom, jestli se žáčci od svého staršího spolužáka něco přiučili, historikové mlčí. Ale určitě měl co nabídnout.  Svá 13 let dlouhá studia ukončil na pařížské universitě promocí na Mistra svobodných umění. 

Již během studii založil s několika přáteli jakýsi klub, jehož členové nosili zvláštní oděv a pokoušeli se o apoštolskou činnost. Inigo byl opět tak zběsile aktivní, že to začalo být podezřelé i svaté inkvizici. Následovalo zatčení, výslechy a vězení. Proto se s také s nadsázkou říká, že to je první svatý se zápisem v trestním rejstříku. 

Skutečný základ pro založení Tovaryšstva Ježíšova byl položen v podzemní mariánské kapli na Monmartru. Zde složila 15. srpna 1534 skupina sedmi mužů (přezdívaných později, jako sedm španělských ďáblů) slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Z Iniga se stal Ignatius.  Oficiálně byl ale řád potvrzen papežem Pavlem III. až v roce 1540 bulou Regimini militantis ecclesiae. To už byli jeho členové vysvěcení kněží a zcela ve službách papeže. Ale také zavázáni poslušností vůči představenému řádu. Tak se stal generálem jezuitů Ignác z Loyoly. 

„Vstoupili jsme jako beránci a budeme vládnout jako vlci. Budeme vyhnáni jako psi a vrátíme se jako orli.“                                                                                                   Francesco Borgia, třetí generál jezuitů

V roce 1556, kdy Ignác z Loyoly zemřel, měl řád již více než tisíc členů a stejně jako u templářů, měli své "základny" po celém světě. V roce 1622 byl prohlášen za svatého a dnes je jeho tělo uloženo v římském kostele Al Gesu. Honosný sarkofág září bronzem a zlatem a oltář nad hrobem zdobí zeměkoule z lazuritu, snad symbol široké působnosti řádu, který přinášel do vzdálených míst křesťanskou víru a vzdělanost, ale byl také později  pro své militantní chování, politické a ekonomické zákulisní tahy v mnoha evropských zemích zakázán. Heslo Omnia ad maiorem Dei gloriam (Vše pro větší slávu boží) bylo mnohdy členy řádu chápáno jinak, než jak je tomu dnes. Ať už nahlížíme na jezuity jakkoliv, je Ignác z Loyoly neodmyslitelnou postavou nejen katolické církve, ale i světové historie.