"Evergreene, Brno není v Chile..."

Cestování v Brně vždycky přinášelo množství  nezapomenutelných situací. Kdysi v pravěku, kdy jízdenka stávala méně než dnes obyčejný rohlík, jela nabitá šalina číslo 3 z Žabovřesk do centra neboli štatlu.

   Tramvaj si to drkotala dolů ulicí Veveří, když tu na jedné zastávce přistoupila s kulatícím se bříškem budoucí maminka. Dopravní prostředek byl plný sedících dědečků a babiček, takže se nedalo očekávat, že jí někdo uvolní místo. Jedna výjimka tu přece jenom byla. Hned u dveří seděl soudruh major, příslušník vyspělé československé lidové armády. Tomu se ale očividně zvedat nechtělo. Jakýsi chasník stojící nad ním se naklonil, poklepal  ukazovákem na zlatou hvězdu a zavelel: "Povstaň evergreene. Nejsme v Chile."

 Evergreen sice povstal, ale ne z důvodu, aby uvolnil své místo. Jedním skokem byl u přepážky dělící cestující od řidiče a boucháním a křikem se dožadoval zastavení. Řidič přesvědčen, že se někomu udělalo nevolno, prudce zabrzdil a vystrčil mezi rozkymácené cestující hlavu ze své  kukaně.

"Soudruhu řidiči odstavte tramvaj a  okamžitě přivolejte hlídku VB," ječel lampasák, "tady ten občan urazil naši armádu. Necháme ho zadržet".

Řidič nejenže netušil, kam by měl tramvaj odstavit, ale hlavně, proč by se měl účastnit nějakého zadržení. Rozmrzele se tedy majora zeptal: "A máte na to nějaké svědky?  Musím dodržovat  jízdní řád".

"Samozřejmě, že na to mám svědky. Celá tramvaj to slyšela", hrdě zahlaholil major.

V ten okamžik se obrátil chasník na osazenstvo tramvaje: "Slyšel tady někdo něco?"

Nikdo ani nepípl. Řidič pokrčil rameny a beze slova se vrátil k řízení. Tramvaj se pomalu rozjela, major něco zasípal vzteky a nastávající maminka si sedla. Když řidič začal před další zastávkou přibrzďovat, chasník se rozhlédl  po  spolucestujících a pronesl: "Když jste teda nic neslyšeli, tak doufám, že ani nic neuvidíte".  Pak se slovy "Žalovat se nemá" vlepil majorovi facku a vystoupil. No prostě Brno není v Chile.