Následky odporu proti režimu byly různé, ale v Praze se snášely o něco lépe. Tam byl totiž Václav Havel.
Za vlády soudruha Husáka jsem měl občas cestu do naší metropole. Toulal jsem se hlavním městem a ve společnosti některého z pražských přátel poznával nejenom gotiku, ale i azyl Slunců, Srdců, Glaubiců, Zpěváčků a mnohých dalších. V pozdních nočních hodinách i vinárny U Kafků. Tam se scházela prazvláštní společnost, ve které byste našli seriózní úředníky, starší dámy na tahu, individua, s minulostí ne zrovna čistou, ale hlavně volnomyšlenkáře. Postarší barman v červené vestě mezi rozléváním nápojů tuzemských i importovaných pouštěl na kazeťáku Fugs a my jsme se na chvíli cítili tak nějak svobodně. Jako bychom nebyli v Husákově podhradí, ale spíš v nějakém newyorském zapadáku na Canal Street.
Tam jsem se také poprvé setkal s živým Chartistou. Jeho příchod mi byl dopředu avizován, ale jen tak mezi řečí, bez nějakého zvláštního důrazu na tuto skutečnost. Pro mne ale byli lidé kolem Charty 77 symbolem odvahy, kterou jsem já neměl, a které jsem si hluboce vážil. Když se pak dotyčný objevil, byl jsem trochu překvapený, co jeho příchod vyvolal. Předpokládal jsem od ostatních nějakou úctu, ale opak byl pravdou. "Tak co, byla dneska u Venci vejplata? Bony nebo mařeny?" zaznívalo od spolustolovníků. Byly to pochopitelně narážky na Václava Havla. Dotyčný ale s úsměvem objednal osm panáků a debata se stočila jinam. Když jsme se později seznámili a bavili se o všem možném, neodolal jsem, a zeptal se, jestli skutečně Havel rozdává ze svých honorářů nějaké částky. Odpovědí mi byl smích.
"Mně teda ne."
"Tak proč ty panáky?"
"Já v tom ty blbouny nechávám. Jenom tak z recese, aby měli co závidět."
Tenhle kluk mi pak vyprávěl, že Chartu podepsal kvůli Plastikům a Pavlu Zajíčkovi, že jezdil a pořád jezdí na stavbě s náklaďákem a občas si ho zavolají estébáci k výslechu.
"Nejsem prominent a nemám děti, tak to není tak hrozný. Stejně je to opruz. Ale díky Chartě jsem poznal komunitu úžasnejch lidí. A dostal se k věcem, co sem komunisti oficiálně nikdy nepustí. Občas se sejdeme na takovým domácím sezení, to se pak člověk dozví o historii věci, o kterých v životě neslyšel. Nebo o estetice a výtvarným umění. Tohle mě ještě víc utvrzuje, že ten podpis měl smysl, i když to s ním nemá nic společnýho."
Když přišla sametová revoluce a my na okresním městě zakládali Občanské fórum, byl v té zakládající skupině také jeden Chartista. Dělník z místní fabriky. Byl podstatně starší než já, ale brzy jsme si začali tykat a já se ho zeptal také na Chartu.
"Byl jsem přesvědčený, že už to takhle dál nejde. Komunisté si tady dělali, co chtěli a mysleli si, že to nikomu nevadí. Tak jsem to podepsal."
"A co StB?"
"Když jsi v okresním městě jediný a navíc nejsi Landovský, tak je to těžší. Máš kolem sebe permanentně čtyři, pět estébáků, kteří tě buzerují. To v Praze nebo v Brně je daleko víc lidí a některé nechávali celkem v klidu. Vždycky mně estébáci říkali, jestli jsem to měl zapotřebí. Že ti v Praze dostávají peníze od Američanů a žijou si jak prasata v žitě a já z toho nic nemám. To jsem absolutně neřešil. Ale je pravda, že být disidentem na periferii, nebo v Praze byl velký rozdíl."
Tohoto Chartistu nikdy nezavřeli a ani ho nenutili, aby se někam vystěhoval. Byl jenom jedním z těch, kteří podepsali. Byl jako ten kluk, kterého jsem tehdy potkal u Kafků. Jenom s tím rozdílem, že si tu estébáckou buzeraci musel na tom okresním městě odžít daleko hůř a sám.
Když se pak u nás ke korytům dostali ti, co jen převlékli kabáty, věděl jsem, že jsme s celou sametovou revolucí v háji. A ten "můj" okresní chartista to věděl tuplem. Periferie totiž nebude nikdy Praha nebo Brno.
