"Někteří rozsekávali visící žárovky svými meči, další zvedali židle a rozbíjeli s nimi okna, jiní zase brečeli do ubrusu."
Říkali jim Božský vítr a měli zachránit Japonsko. Nakonec je jenom poslali zbytečně na smrt.
Když byla ve 13. století mongolská říše na vrcholu, její hranice se táhly od jihovýchodní Asie až po východní Evropu. Tehdejšímu vládci Kublaj-chánovi ale chybělo dobýt japonské ostrovy a v roce 1274 se tedy rozhodl tuto "chybu" napravit. Flotila vedená korejským admirálem Hong Taguem získávala jeden ostrov za druhým a nakonec přistála na japonském jižním ostrově Kjúšú.
Vypadalo to na jednoznačnou záležitost a osud japonských samurajů měl být zpečetěn. Jenže v noci přišla bouře a polovina mongolský lodí byla zničena. Mongolové odtáhli a Japonci začali poprvé mluvit o Božském větru - (kamikaze).
Když Kublaj-chán dobyl území dnešního Vietnamu, rozhodl se útok zopakovat. V roce 1281 vyrazilo 4500 lodí s více než 100 000 muži směr Japonsko a 15. srpna téhož roku začal útok. Bohužel pro Mongoly zaútočil v ten stejný den ještě jeden útočník, nebývale silný tajfun. Bouře trvala dva dny a z těch 4500 lodí zůstalo jen 200. 80 procent námořníků a vojáků se utopilo nebo byli na břehu zabiti samuraji. Invaze skončila katastrofou a Kublaj-chán se už nikdy do námořního útoku na Japonsko nepustil.
Tak vznikl mýtus, že Japonsko je božsky chráněno Božským větrem a nikdy nemůže být dobyto. Když pak bylo v roce 1944 jasné, že žádný Božský vítr nepřijde, vytvořili si zoufalí japonští generálové svůj vlastní "božský vítr", sebevražedné piloty kamikaze.
Japonští piloti byli elitou armády, ale výcvik, který prodělali, byl jednou velkou šikanou, spojenou s bytím a vymýváním mozků. Byly jim údajně ukazovány magazíny a promítány americké filmové žurnály a způsob života západní civilizace tak předkládán jako zlo naplněné tou největší zvrhlostí.
Zpočátku se dařilo získávat dobrovolníky, kteří viděli v sebevražedných misích boží poslání. O tom svědčí i úryvek z dopisu letce Isao Matsuo:
"Drazí rodiče,
prosím, blahopřejte mi. Dostal jsem skvělou příležitost umřít. Toto je můj poslední den. Osud naší vlasti závisí na rozhodující bitvě v mořích na jihu, kde padnu jako květy ze sakury.
Budu štítem pro Jeho Veličenstvo a spolu s mým vůdcem eskadry a ostatními přáteli čistě zemře.
Později šlo sice také o dobrovolné přihlašování, ale za jiných podmínek. Důstojník prostě řekl: " Kdo nechce zemřít pro Japonsko, ať vystoupí z řady." Neexistuje žádný záznam, že by některý z těchto pilotů sebevražednou misi odmítl, ale o jejich rozpoložení večer před akcí měl k projevům vlastenectví daleko, Pomocný kuchař Kasugy Takea to viděl takto:
"V místnosti, kde se konal poslední večírek na rozloučenou, popíjelo mnoho pilotů studené saké. Celé to místo se brzy propadlo do chaosu a zmatku. Někteří rozsekávali visící žárovky svými meči, další zvedali židle a rozbíjeli s nimi okna a jiní zase brečeli do ubrusu…. Někdo řval vztekem, další hlasitě naříkali. Byla to jejich poslední noc v celém jejich životě a oni to moc dobře věděli… Někdo měl hlavu na stole, další psal poslední vůli, někdo složil ruce k tiché meditaci, jiní odešli úplně z místnosti, zatímco další zuřivě poskakovali a shazovali vázy s květinami. Celá ta scéna naprosté beznaděje se nedá popsat. "
Pilotům kamikaze se podařilo potopit 37 amerických lodí. I když se to zdá na první pohled vysoké číslo, je to v celkovém počtu plavidel, které se zapojily do bojových akcí v Tichém oceánu zanedbatelná položka. Průběh války zásadně neovlivnili, jen způsobili zbytečnou smrt sobě i mnoha americkým vojákům. Možná by někomu připadlo je srovnávat s dnešními islámskými sebevrahy. Ale kamikaze byli na rozdíl o těch muslimů regulérními vojáky v regulérní válce. V Japonsku jsou stále považováni za nejstatečnější bojovníky, mají své muzeum i svoji sochu.
...a závěrem
Najde se v každém stádu ta pomyslná černá ovce? Ta kacířská myšlenka mne přivedla k namalování tří portrétů. Možná, že se některým ten západní život naopak líbil a obrázek tajně vytržený z časopisu a schovaný v kapse kombinézy představoval velký, ale nesplnitelný americký sen. Ale to by byl už jiný příběh....
