Psala se tehdy léta osmdesátá. Na hraničním přechodu do Maďarska zastavilo ve zvláštním pruhu auto cizí poznávací značky. Vepředu seděli dva spokojeně se tvářící a živě spolu hovořící chlapíci kolem třicítky, na zadním sedadle pak jejich drahé polovičky...
K autu se přicoural celník:"Celní kontrola, pasy prosim." Řidič mu je podal skrze otevřené okénko. Celník se do nich zahloubal, prolistoval je, pak upřel pohled na pasažéry auta, zkoumavě je probodával očima a srovnával jejich podobu s fotkami v pasech. Pak beze slova odkráčel.
Dlouho se nic nedělo. Čekání už začínalo být otravné. V druhém pruhu, v tom "normálním", se pomalu, ale konstantně, pohybovala kupředu řada k prasknutí napakovaných škodovčiček a trabantíků, zřejmě směřujících k Balatonu na dovolenou ve stanu. Rozdováděné děti vystrkovaly hlavy z oken aut, nervozní matky je okřikovaly, tatící za volantem se potili. Konečně se u auta objevil celník: "Prosil bych tuhle slečnu, aby šla se mnou," prohlásil suše a ukázal na mě. Vylezla jsem tedy z auta a následovala ho.
Zavedl mě do ponurého kanclu, ukázal na židli a odešel. Místnost, zařízená otřískaným nábytkem strohého a nevkusného stylu, na mě působila nepříjemně tísnivě. Špinavým oknem se dovnitř prodíralo pár slunečních paprsků a vzdálené zvuky zvenku. Čas jakoby se zastavil v tomto ponurém příšeří. V tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než co nejrychleji odsuď zmizet. Napadla mě myšlenka na útěk. "Blbost holka, daleko bys neutekla, všechno by bylo o to horší, zůstaň sedět," ovladla jsem se. Začínala ve mě být malá dušička. Zřejmě dlouhé čekání bylo součástí psychologického nátlaku. Fungovalo to výtečně na vyděšenou, nic netušící holku.
Konečně se otevřely dveře. V nich se objevil onen celník Přivedl si na mě posilu. Doprovázela ho celnice dosti razantní a nepříjemné vizáže. Ta si beze slova sedla za stůl naproti mě, zavrtala se do mě pichlavým pohledem, který mě spaloval až do morku kosti. Rozklepaly se mě ruce, na čele vyvstal studený pot. Zaplavil mě pocit zločince, který je v této chvíli schopen přiznat se úplně ke všemu, i k tomu, co neudělal, jen aby už měl od všeho pokoj. Měli to dobře vymyšlené, člověka drželi v nejistotě a decimovali ho tichým vyčkáváním.
Konečně se celník rozhovořil: "Kampak že to máme namířeno? Dvě Češky a pánové Švédi, copak je to za pořádky? Co že to s nimi máme společného a jakpak že se známe? Odpověděla jsem podle pravdy nic než pravdu: "S pány se známe už dlouho, chodíme spolu už něco přes rok. Ne, nikde nás nesebrali po cestě, ale vyzvedli si nás doma, u maminky. Ne, opravdu nejsme děvy pochybných volných mravů, pro ukojení oplzlých choutek nemravných zápaďáků za úplatu, ale slušná děvčata. A jedeme do Budapešti na dva dny, na krátkou dovolenou." Pak pořád dokola, stejné otázky v poněkud změněné verzi, zřejmě ve snaze mě přichytit při nějaké lži. Nakonec snad pochopili, že tady opravdu nic podezřelého neodhalí. Nepříjemná celnice se zvedla a bez pozdravu odkráčela.
Nesmírně se mi ulevilo. Zůstala jsem s celníkem sama. Už mi otrnulo, proto mě nedalo, abych se nezeptala:"Proč jste se mě vlastně na tohle všechno nezeptal v autě? K čemu tolik vyptávání, vyslíchání a podezřívání? Vždyť my jedeme jen na dovolenou a o nic jiného nejde." Celník se na mě dlouze, jakoby vyčítavě, zadíval. Pak se mi dostalo této odpovědi: "To je kvůli tomu, kdyby se ti něco stalo, abysme věděli, kde tě hledat." ( -A babičko, proč máš tak velké zuby? - To abych tě mohl lépe sežrat, odpověděl vlk naivní Karkulce.)
Jak dojemné! Srdce matky by zaplesalo. Díky, díky za takovou péči! Už se nemusím bát. A i kdyby se přeci jen něco stalo, kdo ví, co zlí Švédové jednomu vyvedou, najdou mě! Byla jsem v bezpečí...
P.S. Psala se tehdy léta osmdesátá. Na hraničním přechodu do Maďarska zastavila škodovka s českou poznávací značkou. Vepředu seděli dva spokojeně se tvářící a živě spolu hovořící chlapíci kolem třicítky, na zadním sedadle pak jejich drahé polovičky. K autu se přicoural celník:"Celní kontrola, pasy prosim." Řidič mu podal skrze otevřené okénko čtyři české pasy. Celník se do nich nezúčasněně zahloubal, prolistoval je, pak upřel pohled na pasažéry auta a srovnával jejich podobu s fotkami v pasech. Dal do pasů potřebné štemply a odmávnul k odjezdu. Na nic se dál navyptával. Bylo mu šuma fuk, jestli se holce na zadním sedadle něco v cizině stane. A už vůbec nepřemítal nad tím, kde ji pak hledat...
