Vzpomínky nekuřáka na doby kuřácké.

"Na, dej si, nebuď blbá," strčil mě  kluk z naší party pod nos krabičku cíg. Bylo nám asi tak patnáct a všichni kluci z naší party kouřili. Tenkrát hulil kde kdo, nikdo se nad tím nepozastavoval. Patřilo to jaksi k životnímu stylu, bylo to v módě. Pro nás mlaďáky pocit dospěláctví a světáctví, cígo dodávalo klamný pocit seběvědomí. I když jsem vždycky tvrdila, že mě ke kouření nikdo nedonutí, nakonec mě ukecali.

Zkusila jsem to. Ještě dnes si pamatuji tu chvíli strachu, co se se mnou stane, až do sebe vpravím onen smradlavý kouř. Kluci zapálili cigaretu a strčili mi ji do poněkud roztřesené ruky. Stáli kolem mě a dychtivě očekávali, jak se zachovám. Nebylo úniku, přece se nezesměšním, musím to zkusit, prolítlo mě hlavou. Opatrně jsem zatáhla. Nechutnalo to nejlíp, to ne, ale ani tak hnusně, jak jsem si představovala. Špatně mě z toho taky nebylo a ani jsem se nedávila k smrti v záchvatu kašle. Prostě jsem přežila. Nebylo to zase tak hrozné. Škoda, že mi tenkrát při prvním pokusu nebylo smrtelně blbě, aby mě přešla chuť na další cigaretu.

Naučila jsem pak kouřit i moji kamarádku, abych měla s kým na ty čmudky chodit. Zalezly jsme do ústraní místního parčíku. Kamarádka vylovila opatrně z kapesníku vajglíka, za tím účelem poctivě ukradeného z popelníku své matky. Po zevrubné instruktáži jak na to, si odhodlaně dala prvního šluka. Chvíli nic. Pak náhle strašlivě zčervenala, zalapala po dechu a nakonec se hrozně rozkašlala. Nijak ji to však nerozházelo. Ona byla vždycky salámistka. Chvíli lapala po dechu, ale pak si dala dalšího šluka. Po něm pro změnu zezelenala a udělalo se jí blivno. Dosti blivno. Ulevila si tedy v křoví a potom klíďo píďo pokračovala dál, jako by se nechumelilo. Ono se opravdu nechumelilo, byl krásný, skoro letní podvečer.

Staly se z nás zavilé kuřačky. Kluci se nám přestali pošklebovat, že jsme bačkory. Povýšily jsme na rovnocenné členy party. Pěkná blbost. Kuřivo jsem si kupovala v trafice na rohu ulice. Sparty stály tenkrát celých 8 korun, hotový majland a byly tak trochu luxus a ne vždycky k mání. Panečku, kdo ležérně vytáhl krabičku Sparet, ten byl machr. Bagdádky byly zato levnější a vždycky k dostání. Trafikantka pokaždé neopomenula připomenout, že jsou strašně silné, že bychom se po nich mohli pos.at a my na to, že nejsou pro nás, ale  pro tátu a ten že je zvyklý. Po mentolkách jsme zase tolik nesmrděli kouřem, což byla velká výhoda, neboť rodiče byli dosti podezřívaví a stále ve střehu. Po příchodu domů se kolikrát muselo dýchat jako důkaz neviny a mentolky máma nikdy necítila.

Měli jsme naše skrytá místa, kde jsme mohli nespatřeni, jak jsme se bláhově domnívali, v klidu čmudit. K oblíbeným místům patřila odlehlá autobusová zastávka, koruna třešně v sadě u kolejí a  křoví v parku. Ač jsme se chovávali sebelíp, stejně nás kdosi kdesi viděl a zodpovědně udal. Byl z toho pořádný mazec. Ale ani ten mě neodradil. Hulila jsem dál, zatloukala a ničila si s požitkem vlastní zdraví. Cígo mi přirostlo k srdci jako náhražka, jako útěcha, jako odměna a jako požitek. Provázelo mě životem spousty let.

Máma kouření nesnášela a nikdy sama nekouřila. Kromě jednou, když se do krve pohádala s tátou a k mému velikému úžasu po mně chtěla cigaretu. Aby se prý uklidnila. Věděla tedy a mlčela? Dodnes nevím. A zeptat se už nemůžu. Jak jí, zaryté nekuřačce, vůbec mohlo napadlo si zapálit? Podezřívám, že šlo o jakési protestní gesto. Sama si cigaretu zapálit neuměla, držela ji neohrabaně mezi prsty a vůbec, celá tahle situace mi přišla dost groteskní. Ochotně jsem nabídla pomoc, zběhle jsem cígo zapálila, potáhla si a předala ho mámě. Přišlo mně k smíchu, jak tam seděla na stoličce na dvorku, neumně popotahovala z cigarety, jen popotahovala, nešlukovala a nadávala na svinský život, na tátu a na všechny chlapy světa. No, vzala to všechno z jedné voda načisto. Párkrát si ještě potáhla a pak mně cigaretu předala, ať si ji prý dokouřím. Divné, ale vůbec mi nechutnala.

Táta kdysi hulil jak tovární komín, ale po infarktech musel přestat. Vydržel to spousty let. Jenomže ne navždycky. Nakonec chodil tajně čudit do kůlny. Aby máma nevěděla. Když jsem ho jednou zcela náhodně odhalila, kouřili jsme potom potajmu společně, jak dva spiklenci proti mámě. Pěkní  to spojenci.

V těhotenství jsem přestala kouřit, pevně přesvědčená, že už nikdy znova nezačnu. Nevydržela jsem. Nejdřív jsem si povolila jednu cigaretku a ta tedy chutnala znamenitě. Probudila neskonalu chuť a touhu po dalším přísunu nikotinu. Přece mám větší charakter a nepodlehnu znovu jedovatým tyčinkám? Lákaly, potvory, svým krásně voňavým kouřem, celé tělo se přidávalo k prosbě o nikotinový příděl. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, udělala jsem v předsevzetí o nekuřáctví vyjímku. A že tedy kouřit můžu, ale jen ve společnosti nějaké té návštěvy. Čekání na ni bylo úmorné. Nechodila jaksi dostatečně často. Jako na trní jsem vyhlížela, kdy už konečně někdo dorazí na kus řeči, abych si mohla povolit  tolik vytouženou čmudku a doplnit  tak hladinu nikotinu. Když dlouho nikdo nešel, šla jsem já. Hnána touhou někoho potkat, abych měla  záminku si bez výčitek svědomí zapálit. Hloupé. Nakonec jsem tohle pravidlo odbourala a zapadla do normálních čmudivých kolejí. Bez omluv, bez výmluv, bez omezení a za zády mé mámy, které jsem slíbila, že už nikdy nezačnu. 

Nač si odříkat, stejně  se všude kouřilo a po večeru třeba na zábavě jsem se druhý den cítila, jako bych sama vyčudila celou krabičku. Všichni mí kamarádi kouřili. Tak proč jenom jen čuchat a zbytečně se připravovat o skutečný požitek?

Nikdy nezapomenu na mámin vyčítavý pohled plný zklamání, když mě nechtěně odhalila. Jeli jsme lodí na ostrov Ven. Už od rána jsem si nemohla zapálit. Když se konečně naskytla příležitost, nenápadně jsem se vzdálila od naší společnosti a zalezla na druhou stranu lodi, co nejdál od lidí. Stihla jsem si dát par prásků, když najednou zpoza rohu vykoukla máma. Cígo jsem pustila před zábradlí do moře, ale co s právě vdechnutým kouřem? Držela jsem dech jak dlouho to šlo. Plíce se dusily, kouř už mi lezl ven snad i ušima. A máma si to šinula přímo ke mně. Musela jsem nakonec vydechnout. Jen se na mě lítostivě zadívala a pak beze slova odešla. A já se styděla jak malé dítě, i když mě táhlo skoro na třicet. Ještě jsem jí měla zazlé, že kdyby nešmírovala, nic by se nedověděla a byl by klid. Že je to vlastně všechno její vina. Nadále jsem pak zatloukala a tvrdila, že jsem s tím zlozvykem přestala.  Lhala jsem jí i tehdy, když těžce nemocná ležela v nemocnici, ze které se už nikdy domů nevrátila. To všechno pro pitomou, smradlavou cigaretu. Hrůza, mozek ovládaný nikotinovou závislostí je zaměřen jen na jediné - víc nikotinu. Za každou cenu. Na věky věků. Fuj.

Jenomže já se nakonec vymanila. Zcela nečekaně. Neplánovaně. Ale o tom třeba až někdy jindy.