Ten den...

Ten den  jsem si ve školce rozbila hlavu o betonovou hranu bazénu. Ten den tekla krev, avšak ne jenom z mé rozbité hlavy. Ten den tekly slzy, avšak ne jenom z mých očí. Ten den plakal a krvácel celý národ. Psal se 21.srpen 1968.

Tety, později už jen soudružky, mě hlavu zavázalya zavolaly matce, aby mě odvedla k doktorovi. Přiběhla, chudák, celá ustaraná a ubrečená. To asi kvůli té mé hlavě, napadlo mě. 

"Mami, proč brečíš?" ptala jsem se, zatímco mi matka  v šatně zavazovala boty.

Žádná odpověď, jen o trochu víc slaného přívalu. Vzala mě za ruku, kterou mě ten den svírala nějak víc a vyšly jsme  mlčky ven.

Na ulicích města bylo velice rušno, všude plno  vystrašených nebo rozzlobených lidí, podivný zmatek a nepokoj. Ničemu jsem nerozuměla. Začala jsem se bát. Matka mi svírala ruku ještě víc, abych se jí v té tlačenici  někam neztratila.

"Mami, co je to za divná auta?"

"To jsou tanky, holčičko."

"Ať jedou pryč, já se jich bojím! Já je tu nechci!" nabírala jsem do breku, "co tady chtějí?"

"Nevím, holčičko, asi bude válka. Co si teď jenom počneme?"

"A mami, co je to válka?"

V dětské ordinaci nebyli ten den žádní pacienti. Doktor nás hned přijal. Tentokrát se se mnou moc nevybavoval, jinak byl vždycky samá legrácka. V ordinaci panovalo podivné ticho, napětí a smutek. Z ulice sem doléhal řev motorů. Ránu  beze slova zašil. A ani to nebolelo, spravilo to pár stehů.

Vyšly jsme opět na ulici.

"Musíme jít  ještě na nákup, abychom měli cukr a mouku do zásoby. Lidi nakupují jak blázni, tak aby na nás ještě něco zbylo. A taky  jsem ti slíbila nové bačkůrky, tak je taky hned koupíme."

 Trochu se mě ulevilo, když se budou kupovat nové bačkůrky, tak snad zase tak zle nebude.

Šly jsme hlavní ulicí k náměstí. Byla úplně zacpaná. Tanky tam stály jeden za druhým v dlouhé koloně.  Některé s nastartovaným řvoucím motorem, zahalené v oblaku černého smradlavého kouře. V očích šestiletého, nic nechápajícího dítěte, to byly obrovské železné potvory s podivnými pásy a výhružně trčícími hlavněmi. Strašně jsem se bála, držela jsem matku pevě za ruku...

Roky plynuly.

"A mami, jaké to bylo, když jsi byla malá. Povídej." poprosila mě dcera. Dala jsem se tedy do vyprávění. Podělila jsem se i o zážitek se železnými potvorami, které k nám  tenkrát nezvaně vtrhly. Nějak se jí to nezdálo.

"Víš co?" navrhla jsem, "sedneme si  k internetu, abys to všechno viděla na vlastní oči."  

Zaraženě seděla a sledovala záběry z Prahy plné tanků a  nešťastných tváří. Poslouchaly jsme  k tomu Kryla a jeho Bratříčku, zavírej vrátka...

"Mami, to je hrůza. To se opravdu stalo?"

"Stalo, doopravdy, holčičko."