Jako Švédi? Vidličkou a nožem? Já teda ne, i když tu už nějaký ten pátek žiju. Na špagety útočím zásadně vidličkou a lžící. Vidličkou oddělit pár špaget, podložit lžící, na té je potom na vidličku namotat do úhlednho zamotance, ten pak nechat sklouznout na lžíci a šup s tím do pusy. Jednoduché. Estetické. Nesrkavé. Evropské. Nikoliv však skandinávské.
První mé setkání se špagetami patří do dávné minulosti. Tenkrát se v Česku jelo na kolínka. A na písmenka do polívky. A na nudle. Špagety do socialistického jídelníčku jaksi nezapadaly, nepocházely od velkého bratra z Ruska, ale od zlých italských kapitalistů. Co kdyby měly špatný vliv na morálku mládeže? Kdo ví, možné bylo všechno.
Pokrok se nedá zastavit a tak se milé špagety jednoho krásného dne přece jen objevily na regálech Potravin. Dělala tam moje kamarádka Danuš a jelikož měla maturitu, byla vedoucí. A Danuš, coby dobrá kamarádka, mě na tu špagetovou novinku pozvala k sobě domů.
Uvařila špaget jak pro celý regiment. Ani se nedivím, i dnes, po tolika letech, mi odhad správného množství dělá problémy. Jednou se jich v hrnci navaří spousty a podruhé se to "samé" množství v hrnci jaksi smrskne. Já vím, že existují odměrky, ale já pořád jedu jen na cit.
Špagety posypala nastrouhaným sýrem a vedle talíře postavila flašku kečupu. Seděly jsem naproti sobě. Tak nějak slavnostě a posvátně jsme talíř nejdřív jen obhlížely a hodnotily. Tak se do toho dáme, ne? Vcucávací metoda se ukázala jako zaručeně nejefektivnější jak ty klouzavé potvory do sebe dostat. Z vidličky se svévolně sesmekávaly, ani na lžíci se neudržely a těsně před otevřenou pusou si to klidně sklouzly zpátky do talíře, takže jsme po nich lapaly jak kapr na suchu. Zapatlané kečupem od ucha k uchu jsme se dobře bavily. Chutnalo nám znamenitě a bylo nám dobře. Jak malému děcku při objevu dudlíku.
Špagety s léty samozřejmě zevšedněly. Jak jinak.
Roky plynuly a mě osud zavál do Švédska. Před více jak 20 lety tu kromě Jugoslávců na práci moc přistěhovalců ještě nebylo. Fungovali jsme spíš jako exotická rarita. Pro mnohé domorodce nevítaná. Alespoň na maloměstě, kde jsem žila já, tomu tak bylo.
I přišel čas, abych se po mateřské zapojila do pracovního procesu a budování švédského království. Na pracáku mi zařídili praxi ve školce. Byla jsem na to pyšná, dostala jsem přeci práci ve školce! Ovšem brzy se ukázalo, že ne všichni mě byli schopni přijmout mezi sebe. Zvlášť na jednom oddělení. Tam mě přehlíželi jako kdybych byla vzduch. Totální ignorace možná horší jak jedovaté poznámky. Bylo mi z toho nanic.
Jednou byly k obědu špagety. Jedli jsme společně s dětmi, říkají tomu pedagogické obědy. Děti si s chutí nabíraly špagety z kolující mísy, neb na špagetách a jinych těstovinách vyrůstá švédská mládež. Porci špaget si polily rajskou omáčkou zahuštěnou fašírkou, chopily se příboru a nožem začaly špagety masakrovat na cimprcampr. Slečny, jak se ve Švédsku personálu školky říká, těm méně zdatným ve šrotování vydatně pomáhaly. Když bylo rozšrotováno, daly se do jídla.
Tak takhle jsem ještě nikoho špagety jíst neviděla. Vcucávací metoda by se dětem určitě líbila víc.
Opět jeden kulturní střet.
Přece to takhle nenechám, ukážu nevědomým potomkům Vikingů, jak se jedí špagety po evropsku. Došla jsem si pro lžíci, nůž nechala bez povšimnutí a dala se do namotávání. Nejdříve ztuhnul Kalle vedle mě, potom Frida naproti a posléze všechny děti u našeho stolu. Koukaly na mě s otevřenou pusou a oči navrch hlavy.
A najednou bylo trapné ticho. Oči všech spočívaly na mě.
A do toho ticha se ozval pronikavý hlásek jakési holčičky, která se na slečně dožadovala vysvětlení, proč když všichni jedí příborem, proč já, ukázala na mě, mám lžíci? Slečna, zrovna ta, co mě nenáviděla a ignorovala ze všech nejvíc, se ochotně dala do vysvětlování. Bylo to na celou přednášku a způsobem, jako bych se tam vůbec nevyskytovala.
Prý ať si toho nevšímají, jsem trochu divná, protože jsem odjinud, z jiné země, kdo ví jaké. Vsadím se, že by Československo na mapě ani nenašla. Nejsem ze Švédska. Proto podle toho taky jím. Divně. Jinak. To my, děti, tady ve Švédsku, pozvedla hlas a odmlčela se, jíme špagety vidličkou a nožem a ne jinak jako nějaký přivandrovalec. Byla děsně chytrá. Namlela toho ještě spouty, všemu jsem tenkrát nerozuměla a nebo ani nechtěla rozumět. Dobře si ulevila. Já schlípla jak zmoklý pes a pozdě litovala, že jsem nedržela, jak se říká hubu a krok a místo pokusů o osvětu se v tichosti nedala do špagetového masakru.
Když mně to bylo tolik proti srsti.
Na chvíli jsem zapomněla, že žiju-li v cizině, mám přejímati zvyklosti oné země a ne se vzpěčovati. A teď mi to tahle semetrika jedovatě připomněla.
Jo jo, milé špagety, chtěla jsem vás ušetřit ponižujícího masakrování a takhle to dopadlo. Ponížená jsem byla sama. Rozkrájené na maděru chutnáte přece úplně jinak. Ne tak dobře. A nebo si to jenom namlouvám?
Namotávací techniku jsem naučila alespoň moje děti. Moc se jim to učení zamlouvalo. Ve školní jídelně se ale připojily ke krájejíci většině. Aby nevyčuhovaly z řady. To se tady nedělá. Vyčuhovat z řady. Můj muž, Švéd, se léty nenechal zviklat a nadále špagety rozkrajuje na úhledné kousíčky.
Holt jiný kraj, jiný mrav. Špagety se všude jedí jinak. Budu se s tím muset na stará kolena nějak smířit.
