"Tak zas vykradli banku. A tu samou, už podruhé!" zvěstovala mě horkou novinku už ode dveří moje zpravodajka, tedy babča důchodkyně, moc milá paní, která ke mě chodí na kus řeči. Žije sama a tak aby přišla mezi lidi, dělá pravidelné obchůzky městem, při tom se vypovídá a leccos nového dozví. Nejsou to jen drby, ale i zaručené zprávy přímo od pramene. Prostě chodící živý zpravodaj.
Aha, tak proto se k poledni opět rozječely sirény. Nic neobvyklého, kvílí každou chvíli, jenže dneska jich bylo poněkud víc. Kousek odtud je požární a záchranná stanice, několikrát denně vyjíždějí k nějaké bouračce na dálnici či na křížovatce, někdy k planému poplachu ve škole, jindy zase někde hoří. Jak je slyším, automaticky koukám na hodinky. (Ne, nemusím se bát, dítko není zrovna teď na cestě ze školy.) Člověk nikdy neví co se může stát.
Dneska tedy sirény uháněly k bance. Někomu se zřejmě zamanulo vybrat si peníze poněkud nekonvenčním způsobem - přepadnout banku. Co jiného, konto zeje prázdnotou a makat se nechce, vždyť existují lehčí způsoby nabytí peněz. A k tomu ještě i trocha pochybného napětí či pocit dobrodružství, možná i strachu, který vyžene hladinu adrenalinu k závratným výšinám. Co já vím, jak funguje mozek zloděje. Koho napadne přepadnout jednu a tu samou banku dvakrát, v rozmezí šesti týdnů? Drzouna či hlupáka? V žádném případě normálního slušného člověka. A na den přesně. Pomalu v pravé poledne. Jaká je pravděpodobnost, že jedna a ta samá banka bude postižená v tak krátké době hned dvakrát? Asi minimální. Den před tím odvolali z banky zvláštní ostrahu, která kontrolovala všechny návštěvníky hned u dveří. Zřejmě usoudili, že nebezpečí pominulo. Jaksi nepominulo.
Pod lampou bývá tma, usoudili naopak lupiči, pak taky jak se říká, pachatel se vrací na místo činu. Už se tam můžou cítit jako doma, že. Policie má podezření, že jde o stejné mladíky ve věku 14,15 a 19 roků, tedy skoro ještě děti, kteří byli již dříve zadrženi pro podezření z přepadení této banky, ale posléze opět propuštěni. Jak jinak, dva z nich nejsou ani plnoletí. Nejmladší z nich byl pak umístěn v jakémsi zařízení pro problematickou mládež, odkud lehce utekl, dveře tam nezamykali. Kromě těchto dvou podezření má na triku i tři další v jiných městech. A to je mu teprve 14 let.
V našem zapadákově, kde si život plyne svým pomalým, klidným tempem ospalého maloměsta a kde se prostě n e m ů ž e nic stát, letos už třetí přepadení! Pomalu jak na divokém západě. Banky se loupí přece jen ve velkoměstech. Máme tu banky hned tři. Jednu přepadli na jaře, tam se zaměstnanci dnes zamykají, zákazník musí nejprve ukázat svůj skvostný čuchometr v kameře u dveří, aby byl dovnitř vůbec vpuštěn. Druhá banka, ta přepadená už dvakrát, si pořídila zvláštní ostrahu, kterou však odvolala příliš brzy. Že by škudlili? Spíš (ne)logicky posoudili možnost nového útoku za nelogickou. Ušetřena zůstala jen jedna jediná banka, zřejmě z důvodu, že nedisponuje penězi v hotovosti a také se zamykají. Jak dlouho bude tento systém zamčených dveří fungovat, než ho nějaký zloděj znova přechytračí.
Chvíli před přepadením banky dostal ředitel školy v sousedním městě varování, že má ve škole umístěnou bombu. Nechal školu vyklidit a povolal policii. Planý poplach. Nějaká souvislost? Policie ji připouští jako možnou.
Lupiči byli ozbrojení pistolí a kalašnikovem(!), jak jsem se dočetla v novinách. Suma peněz získaných lupem skoro zanedbatelná. Šlo jim zejména o hotovost v cizí valutě. Hrozili, že budou střílet, jestliže je bude někdo pronásledovat. Pak vskočili do auta, ale museli čekat u železničních závor, které rozdělují město na dvě části a jsou spíš dole než nahoře. Ironie osudu? Nekonečné čekání. Trest? Zdržení. I tak měli dobrý náskok, policie se dostavila na místo činu až po dvaceti minutách. Jak by ne, byli všichni odvoláni k bombovému případu.
Policejní helikoptéra pak k velké radosti dětí přelétávala nad městem celé odpoledne.
Policie našla auto i pistoli. Najdou i pachatele? A když najdou, podaří se jim je usvědčit? Jaký pak bude trest? Dle švédského trestního práva zase ne tak tvrdý.
Banka učinila nová bezpečnostní opatření. Místo zvláštní ostrahy zakoupila jakýsi aparát, který hotovost ihned odesílá kamsi do trezoru, takže v pokladně u přepážky zbudou jen mince. A zrušila směnárnu.
Snad jediné positivum vyplývající z této dramatické skutečnosti a dle teorie "všechno špatné pro něco dobré", je faktum, že policejní stanice nebude zrušena, jak jakési "chytré" hlavy v rámci úspor na nesprávném místě plánovaly, lid vezdejší pak proti tomu marně protestoval a neřádi se radovali. Naopak, rozroste se ještě o dva další příslušníky. Jejich přítomnost v ulicích města by prý měla preventivně zabraňovat další nekalé činnosti.
Bohužel, neřádů je všude plno jako bodláků, DDT zakázaný prostředek. Co s nimi. Že bychom je mohli snad hladit, až bychom je vyhladili? Do té doby se však budeme muset zamykat.
