Stredoveký festival u Ystadu

Kdo mel chut navrátit se na nekolik dní do stredoveku, mel prilezitost. Konal se totiz ctyrdenní stredoveký festival. V poradí druhý. Porádaly ho spolky nadsených obdivivatelu stredoveku, lidí, co na pár dní  zamení stres  civilizovaného  zivota za poklid casu dávno minulých. Na nekolik dní se pak promení v slechtice ci vazala.  Postaví tábor , tentokrát uprostred louky nedaleko hradu a mnohdy mají s sebou  i celou rodinu. Dítka pak v dobových kostýmech pobíhají kolem ohniste , kde zeny varí jídlo, sijí saty nebo vykonávají rozlicné  uzitecné cinnosti. Po lonském prijemne prozitém dni mezi rytíri, lucistníky,kanonýry,kejklíri, trhovci, remeslníky a  spoustou lidí jsme se i letos vydali za stredovekem na hrad Bjersjöholm nedaleko Ystadu.

Svédské hrady se ceským nepodobají ani za mák. Takový ceský hrad má porádné hradby a cimburí. Po staletí si pysne truní na pekném vrsku, vyskrábat se k nemu dá porádnou fusku. Chudáci poddaní,kterí se dreli pri jeho stavbe. A co ti ,kterí hrad pak dobývali. Svédský hrad na zádném vrsku netruní. Coby milovnice hradu a zámku jsem zklamaná. Tenhle hrad na me delá  spís dojem veliké stodoly, sýpky  ci jiného venkovského stavení. Truní uprostred veliké louky na jakési vyvýsenince. Aby se nereklo, z jedné strany je mensí svah, spís svázk, ani by na nem neslo sánkovat. Dve veliké dvoupatrové budovy s mnozstvím oken a cervenou strechou, které zrejme stredovek vubec nezazila, jsou spojeny z jedné strany  hradbickou s  bránou. Druhá strana je zcela otevrená. Nádvorí je vydlázdené hrubými  oválnými kameny a prejít po nem bez vyvrtnutého kotníku je celkem umení. O kousek dál, na vrsku porostlém starými mohutnými stromy, se v  jejich stínu ukývá  malý, cervenobíle  omalovaný zámecek. Zámecek na vrsku, hrad pod ním, má to nejakou logiku? Jestli ano, je pro me tajemstvím. Ale dost úvah o hradní architekture.

V nedeli jsem tedy vyjeli za stredovekem. Pocasí na výlet perfektní ,  po obloze se honilo nekolik  bílých nacechraných mrácku a chvílemi zastinovalo slunícko, které by jinak prespílis pálilo. Pálilo i tak, pripálilo  mi  dekoltáz  a nos, takze vecer jsem vypadala jak zalouzilý alkoholik.

Parkoviste bylo ve velikánském písáku. Vsude kam oko dohlédlo  jen písek a kamení. Vysoké pískovcové steny se hrozive tycily k nebi,sem tam se z nich odlouply kamínky a padaly dolu strhávajíc s sebou proudy písku jak lavinu. Má dvanáctiletá dcera celé divadlo pozorovala se strachem v oku a s obavou o nase zasypané auto. Za parkoviste chteli 20sek. Dostali jsme za to  program a informaci, ze k hradu jezdí minibusy. Nac minibusy? K hradu sotva pul kilometru,ani to ne. Krásná procházka,  kousek lesem, pak po ceste kolem ohrady s prezvykujícími  zvedavými kravkami a jste tam. Nedalo me to, abych se nezeptala. Vloni si prý lidi stezovali, ze je parkoviste  od hradu moc daleko a tak proto letos zajednali dopravu minibusy. Sikovní to poradatelé. Nejak mi to ale  nejde dohromady. Úvedomelí svédstí obcané  horlive pecují o zivotní prostredí, ale zrejme jen do té doby, pokud to neomezuje jejich pohodlí,nebot  jinak by prece místo výfukovým zplodinám dali prednost krátké procházce na zdravém vzduchu. Navíc by mnohým velice prospela, otylých jedincu je snad víc nez tech neotylých. Kdyby se jednalo o zájezd starických turistu nemohoucích na nohy, pochopila bych, proc minibusy. Ale takhle ? Protestativne  jsem prohlásila, ze já tedy nejakým minibusem nepojedu. Jenze dítko se uz k práve prijízdejícímu povozu hnalo a radostne se do nej zacalo dobývat. Následoval i muz, ten se nedobýval, uz bylo otevreno. Kdybych mela víc charakteru, ignorovala bych a sla. Jenze materské srdce mi velelo následovat dceru. Ridic svédsky neumel ani slovo, ze jen anglicky. Nacez s námi jel po kamenité ceste závratnou rychlostí, zrejme mel naspech a plat podle najetých kilometru,  tak aby stihnul co nejvíce otocek. Pekne to s námi drncalo a házelo, musela jsem se zaprít nahama a drzet se, abych se sedadla nespadla. Jako kdysi, kdyz jsem jeli jeepem jakousi  bláznivou cross-jízdu v lese mezi výmoly hlubsími nez kráter po  velikém meteoritu. Za autem se zdvíhala mracna prachu a zahalovala tak charakterní chodce. Sice jich nebylo moc, ale byli. Mela jsem být mezi nimi, dotedka me to stve.  Ne ze bych stála o mracna prachu, ale byla bych zárným príkladem moji dceri, kterou neustále nabádám, ze  napr. do skoly má jít pesky nebo  jet na kole a ne se nechat vozit autem jako jiní  lenosi a vubec, kam  se dá dojít, tam ze se má jít a ne jet. Narozdíl od spousty Svédu, kterí bez auta ani ránu a nejradsi by s ním vjeli prímo do obchodu, pekne mezi regály, jen aby se nemuseli namáhat.

Minibus zastavil u pokladny.Tam uz fronta nedockavých návstevníku vytahovala penezenky. Vstupné 120sek za dospelého a 60sek za díte. Zase podrazilo, jako vsechno jiné. Vloni jsem to zmákli za dve stovky.  V novinách jsme se docetli, ze clenové klubu mají slevu. My cleny byli a tak muz vytáhl prukazku a ocekával 60sek  slevu. Milý kloucek v okénku, stylove oblecený  do  stredovekého  cepecku a pláteného  hábitu, mu s úsmevem sdelil, ze tato sleva plati jedine pri zakoupení  vstupenek v predprodeji a tedy dneska u pokladny ne.  V novinách o tom ani rádecek a navíc vloni slevu u pokladny dávali,  s címz jsme také letos pocítali. Ne ze by slo o nejaké velké peníze , 60sek, ale o princip. Pripadal jsem si pekne podvedená, stejne jako nedávno v konzumu, kdy na ceduli stálo: Meloun za 9,90kg. Kdyz jsem pak doma studovala úctenku, stálo na ní 24,90 kg. Nedalo me to, abych se nesla zeptat co a jak, mám to jen pres cestu. Unudená praktikantka u pokladny me sdelila, ze 9,90kg jen v prípade nedeleného melouna, delený ze je za 24,90kg. Na ceduli o nejakém delení ani slovo a já doma melouna deleného, do kterého se uz dítka s chutí zakousla, takze jsem nemela ani sanci  melouna s výrazem urazené zákaznice vrátit. Ale to sem ted vlastne nepatrí, berte to jako volnou asociaci.

Zrejme následkem  prvotního zklamání na nás stredoveká nálada nejak nepusobila. Hned jsme videli spousty nedostatku, které ve srovnání s minulem byly velice markantní a k horsímu. Nás skeptický a kritický hovor prerusila dcera poznámkou, ze kdyz jsme tady, tak ze se máme bavit a  ne mrucet a stezovat si. Muz se odreagoval  a zklidnil  krevní tlak  cigaretkou, já uz pet let nekouríma jsem  na to  velice prevelice pysná a  o to víc muzovi neustále nadávám, ze pusí kourem. Ale o tom az nekdy jindy. Já se sla tedy odreagovat ke stánkum  s ruznými cetkami a stredovekým remeslem, v nadeji, ze objevím neco speciálního, po cem mé srdce zaprahne a poskocí radostí.  U jednoho stánku plného ruzných  "zázracných" lektvaru na vsechny neduhy  jsem ji objevila, MAST vsech mastí, dríve ve Svédsku neznámá a tedy  nezakoupitelná. At jsem se pídila kde chtela, nikde nebyla k sehnání. Ani zkusení vcelari o ní nic nevedeli. A ted najednou tu byla - propolisová mast, kterou jsem si vzdycky kupovala v Cesku a neustále zila v obavách ze mi dojde drív, nez se  tam zase dostanu. Díky této pro me zázracné masticce jsem se zbavila hnusného exému na rukou a i v obliceji,  na který me svédstí lékari dávali  kortizon, coz stejne nepomáhalo. Stredoveký kupec prodává masticku v obycejném  zivote pres internet, takze jsem zachránená i do budoucnosti. Jaká to radostná úleva. Hned jsem mela lepsí náladu. U dalsího stánku pak prodávali korení a bylinkové  caje. Uprostred pultu se tycil obrovský kamenák s lákavym obsahem tajemných barev a cedulkou ´"Kärlekskrydda", tedy "Korení lásky". Ocicka me zazárila pri predstave jak tímto korením ochutím drahé polovicce veceri a on se promení v láskyplného, romantického, saramantního muze. Ne ze by me nemiloval, ale s pribývajícím léty mi to dává najevo cím dál tím  mín. Slendrián. A  ze vseho zbyl uz jenom zvyk.Trocha romantiky by neuskodila. Pozádala jsem tedy o informaci a dostala i ochutnat. Smes chutnala velice dobre, jsou  prý v ní i kousky hríbku, doufám, ze ne hriba satana, ale hriba pravého, kterému se tu ríká Karl Johan ( zrejme po nejakém králi) a kterého Svédi  doposud  k mé veliké radosti povazovali za houbu podradnou. Oni jsou jen na lisky, zlutoucké a velice vychvalované pro svou chut , o které zase  nestojím já,  jsou zespodu "prouzkované" a já prouzkované houby nesbírám. Docela by me zajímal vliv hriba na lásku. nechala jsem se tedy zlákat a zakoupila 1 hekto, tedy 10 dkg s tímto zázrakem. Jak to dopadne je zatím ve hvezdách, uvidíme. Nakonec jeste koupit  medové karamely a prazené mandle v cukru, ktére tak krásne  neodolatelne voní, az se sliny sbíhají a musejí se sníst vsechny do posledního drobecku. Dítko  bylo celkem nenárocné,k mému prekvapení  nic nechtelo, jinak by porád neco kupovalo. Rytírská helma, drevený mec ci luk a sípy  a jiná lákadla jí  neucarovala. Zato me ucaroval pohled na o zed opreného rytíre v plné zbroji, jak odnekud z pod brnení vylovil  mobila, vymackal císlo a zacal hovor. Pro oko historická anomálie, nejak to brnení nepasovalo k mobilu, nebo ze by mobil nepasoval kbrnení? Kuriozní  pohled.                                                                                                                                             Nakonec si  vsak i dítko prislo na své. Pohladila s poníky a i rytírské kone, ona ted kone  desne zboznuje, jako  kazdé správné svédské devce v jejím veku chodí do jezdecké skoly a o koních se vyjadruje v superlativech. Na jednom rohu jí upoutaly kouzelné hulky, se kterými prodávající je deva, delala dovedné triky, coz vsechno vypadalo velice lehce a elegantne. Celá vec sestává ze trí samostatných hulek, v kazdé ruce se drzí jedna a temi se  pak  ovládá ta tretí. Ta pak nadskakuje a protácí se ve vzduchu. Zálezí na objevení kouzelného triku/taktu a pak to jde jak po másle. Jenze zádný ucený z nebe nespadl a tak dovednost vyzaduje nejprve tréning. Holka se do toho dala s vervou a k veceru uz umela pár celkem obstojných kousku.

Ve tri hodiny vypukla válka. Ne opravdická, ale stredoveká. Dánstí vojáci Valdemara Atterdaga spolu s rytíri  za útocili na drevenou barikádu vybudovanou Svédy pred branami hradu. Strílelo se z kanonu a jejich palba se pak rozléhala do daleka, to vse jeste umocneno ozvenou. Nekolik miminek se dalo do usedavého pláce a neprastala drív, nez kanonáda neustala. Ani  velkému cernému psu s hodnýma a smutnýma ocima,co stál vedle me, se to predstavení  nejak nelíbilo -  stáhl ocas mezi nohy, nasadil vydesený výraz a delal vse pro to, aby pánícka odtamtud odtáhl. Jak bitva dopadla? Nakonec zvítezili Dáni, i kdyz  se nejprve dali na ústup, pár zbabelcu se dalo i na útek,ale nakonec se vzchopili,vrhli se na barikádu a její obránce do jednoho  pobili. Pak se vsichni sebrali a sli spolecne  do tábora popít medoviny  na usmírenou.

Kolem páté hodiny vyjeli rytíri, aby se predvedli v celé své plechové  zbroji, na krásných koních a v doprovdu dvou zámeckých paní.  Pruvod doprovázeli kejklíri a muzikanti, kterí ze vsech sil foukali do svých pístal, az byli námahou v obliceji celí cervení a na cele jim vyvstávaly zíly. Já takhle nadouvat plíce a jeste k tomu pochodovat, bych se motala jak poplasená slepice.  Arnéna uz byla pripravená, pobíhali v ní nedockaví pacholci , navzájem se postuchovali, drázdili, delali na sebe vselijaké grimasy a taky se bujare nakopávali do zadnice. Vse pro obveselení diváku, kterí se usazovali na zatravneném svahu kolem arény. Ti více vybavení, k nim jsme po lonské zkusenosti patrili i my, meli s sebou deku. Tlustý mnich s plesí na hlave, oblecený  v kutane prevázané provazem, procházel mezi  sedícími lidmi a prodával bonbony, plátený pytlícek za desetikacku. Bonbony medové a ovocné, zarucene  po domácku vyrobené, vyvolával. Zakoupili jsme dva pytlíky ovocných, aby bylo co cucat pri napínavém rytírském klání. Do domácky vyrobených  karamelek mely vsak velice daleko, naopak se velmi podobaly bonbonum z konzumu. Navíc byly teplem rozmatlané a vybalit je z papírku bylo celkem nárocné. Nu coz,zase jsme se nechali napálit, prolhaných mnichu  bylo vzdycky dost. Prisla i potulná cikánka Mirella s kosikem (tady musím zduraznit význam chybejícího hácku, jinak z toho zase bude blbina) pochutin a konvicí kávy. Proutený kos  nesla nez drze na hlave a její  elegantní  a vznesená chuze se vzprímenou hlavou vzbuzovala obdiv. Dovedne balancovala kosík na hlave a pritom servírovala kávu. S úzasem jsem ji pozorovala a tak trochu skodolibe ocekávala, ze jí kosík z hlavy upadne. Neupadnul. Daly se zakopit i rytírské vlajecky, aby bylo cím mávat a chrabré  rytíre pri soubojích povzbuzovat, jak se slusí a patrí na rádné publikum. Byli jsme rozdeleni do dvou táboru a vyzváni, abychom nase rytíre za jejich dobré výkony horlive povzbuzovali radostnými ovacemi,  na druhé pak nespokojene mruceli, hanlive se jim posklebovali a vysmívali  se jim v kazdém prípade, vse dle stredovekých morálních pravidel. Celý turnaj pak spocíval v plnení ruzných  úkolu, napr. za jízdy nabodnout na dlouhé kopí (tady  me chybí to spávné slovo, nemuzu na nej prijít, svédsky je to lans, jak je to cesky?) krouzky, sebrat kvetiny ci rozpoltit mrkev. Nasi rytíri byli sic odvázní, ale nejak jim to neslo, takze sklízeli spís mrzuté mrucení nez projevy chvály. Jeden dokonce po nepodareném pokusu s kone spadnul. Mysleli jsme, ze  hanbou a zalem z neúspechu, ze to patrí k divadlu.  Pak jsme se vsak dovedeli, ze to byl pád opravdový a nepredstíraný. Bylo me ho líto, naseho uz prosedivelého rytíre, musel si vyrobit porádné modriny. Ani se me nechtelo moc nespokojene mrucet, protoze dle mého úsudku byli vsichni velice sikovní a zdatní. Jenze ve stredoveku patrila sláva a obdiv jen silným a ti co prohráli si zaslouzili jen posmech, ostudu a ne zádný soucit. Po turnaji jsme mohli obdivovat nase hrdiny v sedle,, pohovorit s nimi a pohladit je. Krásní to tvorové, ted mám na mysli kone.  Abych priznala barvu, vloni jsem nemohla spustit oci z jednoho rytíre. Byl vskutku impozantni na svém statném koni, odvázný a sikovný, cernovlasý krasavec s nádherným úsmevem, proste rytír vsech snu. Zcela me uchvátil a já s nechala strhnout do hry,propadla se do jiného století. Srdce mi busilo napetím, kdyz se rítil na svém koni aby úspesne vykonal nelehký úkol, nesetrila hlasivek pri radostném obdivném povzbuzování a dokonce opovrzlive mrucela na jeho soupere. Doufala jsem, ze se zastaví práve u me, obdarí me svým  milým pohledem, vzdá mi cest jako pravé slechticne.Já ze se na neho cudne usmeji a nase srdce si budou naveky patrit.  Pak me vyzvedne na svého kone a spolu odjedeme.....zazvonil zvonec a snení je konec. Letos tu nebyl, asi mu ucarovala jiná slechticna. No nic, návrat z oblaku na zem . Na dece vedle me sedel ten muj rytír, taky uz trochu prosedivelý,  který sice brnení nenosí, ale je skutecný se vsím co  k tomu patrí.  Spolecne uz jsme  leccos vybojovali, leccos prohráli.  S ním a  s nasí dcerou jsem pak naskocila do naseho plechového ore a odjela do dáli...