...kdysi kdosi vymyslel tenhle směšný popěvek, který se mě teď vloudil na mysl, když se tu chystám rozepisovat o věcech mě nevysvětlitelných. Věřit či nevěřit v duchy, v jejich přítomnost mezi námi? Existují opravdu? Kdo ví, odpoví. Ale někdy se dějí kolem mě podivné věci, které si nedokážu vysvětlit...
Možná ve chvíli, kdy překročíme práh smrti, opravdu vstoupíme do jakéhosi tunelu s příjemnou, laskavou září, aby nás převedla na druhou stranu, do jiného světa. Jsou to jen chemické reakce v mozku, vyvolané nedostatkem kyslíku, tvrdí racionalisté. Je to jen představa, touha vysvětlit si nevysvětlitelné a získat tak uklidňující představu o nesmrtelnosti? Možná, že opravdu existují duše, které mají v našem světě něco nedořešeného a nemůžou tak dojít pokoje. Jejich přítomnost mezi námi není dokázaná, ale občas jako by se dala tušit. Třeba o sobě dávají vědět právě tím, co nazýváme "strašení".
Stalo se mi několik podivných a nevysvětlitelných příhod:
Bylo před šestou, venku už dlouho tma jak v pytli, v listopadu se tady stmívá brzy. Seděla jsem v kanceláři, počítala tržbu a vypisovala potřebné papíry. Najednou mě po tváři přeběhl chladivý závan, jako by někdo prudce mávnul rukou u mého obličeje. Závan byl opravdu znatelný, nemohla jsem se splést. Že by průvan? Ale odkud? Někdo mi asi vlezl na poslední chvíli do krámu a zvonek u dveří nezazvonil, bylo moje první logické vysvětlení. Vstala jsem, abych se šla podívat. A i když v krámě ani živáčka, nemohla jsem se zbavit pocitu, že tam se mnou někdo je. Dosti nepříjemné. Co to tedy bylo když ne průvan? Nechala jsem všeho, zamkla krám a honem domů. O několik dní později jsem se dověděla, že ten den zemřel pán, dobrý přítel mé matky, kterého jsem po smrti mého otce považovala za jakoby náhradního tátu. Měla jsem ho moc ráda a on mě také. Napadá mě vysvětlení, že se snad se mnou tímto "pohlazením" přišel rozloučit. Hloupé? Možné? Kdo ví.
Kdysi jsme bydleli v domě kousek od moře. Taková polosamota, bývalá vesnická škola, k nejbližšímu sousedovi bylo kolem kilometru. Dříve tam bydlel se svou ženou jakýsi Nylander. Do paměti lidí se vryl tím, že vlastnil opici, ne lihovou, ale opravdovou, živou. Ta celé dny dělala vylomeniny na velikanské bříze před dílnou, kde opravoval auta. V té době už nežil. Jednoho dne jsem seděla v obýváku, byla jsem s miminkem sama doma. Najednou slyším v kuchyni kroky, dokonce i schody zavrzaly. Že by muž přišel z práce dnes dřív? Volám na něho - žádná odpověď. Přece nejsem blázen, kroky jsem jasně slyšela, v kuchyni musí někdo být. Nikoho jsem tam však neviděla, jen jsem cítila přítomnost někoho či něčeho. Tohle se mě pak stalo ještě několikrát. Nakonec jsem si zvykla. Máme asi domácí strašidlo, hlavně aby zůstalo hodné a neshazovalo hrnky z police. Zřejmě nás Nylander chodí kontrolovat, jestli mu v baráku neděláme paseku, dělala jsem si legraci. Jednou večer jsme všichni seděli v kuchyni, už bylo dost pozdě. Najendou slyším v předsíni kroky, někdo si otíral boty o rohožku a pak zřetelně volal mužovo jméno. Splést jsem se nemohla, slyšela to i moje matka a dcera, muž však ne. Toho jsem, coby statečného obránce nás, vystrašených ženských, poslala do předsíně, aby se podíval, kdo to k nám tak pozdě leze. Nějak se mu nechtělo, ale musel. V předsíni však nikoho nenašel. Dveře byly také zamčené. Dodnes je nám záhadou, kdo že to tam vlastně volal a co mužovi chtěl.
Jiná, celkem strašidelná a nám nevysvětlitelná historka se přihodila nedávno mé dceři. Vloni bydlela na studentské koleji Žlutá vila. Dům kdysi sloužil coby psychiatrická léčebna. Měla tam svůj pokojík a jak to nazývala i své vlastní strašidlo. Jak jinak vysvětlit, že televize znenadání přeměnila sama od sebe program a začala ukazovat operaci mozku. Jindy sám od sebe začal její laptop vyhrávat vážnou hudbu, kterou sama neposlouchá a ani ji na laptopu nemá. Tyto nevysvětlitelné příhody se děly jen jí, nikdo z jejích spolubydlících na patře nic takového nezažil. Jednou měla snad své strašidlo i s sebou domů. Naše kočky se znenadání zastavily u dveří jejího pokoje, upřeně do něho zíraly, jako by tam něco viděly. Ježily chlupy a hrozivě prskaly. Pak se uklidily někam do bezpečí a dost dlouho jsme je neviděli. To nikdy před tím a ani potom neudělaly. V pokoji nikdo nebyl. Alespoň nikdo, koho by bylo vidět. Večer pak laptop začal vyhrávat vážnou hudbu. Jak na strašidla nevěřím, přeběhl mě tentokrát mráz po zádech.
Po roce se z kolejí odstěhovala na jiné místo. Nedávno šla do Žluté vily navštívit svoji kamarádku. Domů se od ní vracela osvětlenou ulicí kolem jedenácté večer. Najednou pouliční osvětlení v celé ulici za ní zhaslo. Na tom by nic nebylo, porucha, nic víc. Ale jak potom vysvětlit, že v další osvětlené ulici najednou pouliční lampa zhasla těsně před ní a jakmile kolem ní přešla, za zády se znovu rozsvítila. Nejen jedna, ale všechny, jedna po druhé, podél celé ulice - lampa před nosem zhasla, za zády se rozsvítila. Celou cestu domů. Holka není žádný strašpytel, má jinak pro strach uděláno, ale tohle bylo na ni tak trochu silné kafe. Dostala strach. Aby se tolik nebýla, zavolala domů a zbytek cesty pak došla za hovoru s tátou. Trochu to pomohlo od strachu.
Že by se tak opuštěné strašidlo chtělo nějak pomstít? Nelogické? Směšné? Sama nevím co si o tom myslet, jak celou záhadu vysvětlit. Možná, že někdo z vás něco takového také prožil a nebo má rozumné vysvětlení. Ráda bych se o něm dověděla.
