Slib

"Zítra ti určitě zavolám," slíbila jsem na odchodu. Bylo úterý večer.  

Ve středu jsem zapomněla. Celý den honička v práci, spousta problémů, které si v tu chvíli vyžadovaly své neodkladné řešení. Večer jsem upadla do kanafasu utahaná jak kotě.

Ve čtvrtek to nebylo lepší.

"Volala jsi?" ptal se mě muž večer hnedle jak jsem přišla domů.

"Sakra, na to jsem úplně zapomněla."

Vzala jsem telefon, vytočila číslo... dlouhé vyzvánění... nic. Nebral to. Zkusím to za chvíli znovu, asi usnul, byl pořád tak unavený.

Bylo tři čtvrtě na sedm.

Položila jsem sluchátko.

Usnul navěky v půl osmé.

V osm zvonil telefon. Smutná zpráva. Jízda do nemocnice. V hlavě tisíc myšlenek, tisíc vzpomínek.

Tohle se přeci nemůže stát.

Stalo se.

Svět se pro to nezastavil.

Na jasné obloze zářil Velký vůz.

A svět se točí dál.

Tam, kam odešel, se nedá telefonovat. Stále není na něco čas a najednou je neodvolatelně pozdě.

Když odejde člověk se zlatým srdcem, strašně to bolí.