Proč jsem nevyjela dřív, litovala jsem. Tma jak v pytli. Odpolední sněžení se proměnilo v pořádnou metelici. Pod bílou sněhovou peřinou se ztratil celý svět. Sníh mi teď bičoval přední sklo auta, stěrače dělaly co mohly, ale stejně nebylo vidět na krok. V kuželu světel tancovaly vločky nejdivočejší čardáš, že mi z toho zrak přecházel. No, jestli tady někde zapadnu do sněhovýho jazyka, tak potěš, už se odtud nedostanu, honilo se mi hlavou. Pomoci se mezi poli a lesy nedovolám. Mobily v té době byly velikosti dvacetikilové bedny se sluchátkem a držadlem nahoře a navíc straslivě drahé. Takovou bednu jsem s sebou v autě neměla.
Právě jsem vjela do lesa. Šílený vločková tancovačka se poněkud zklidnila. Mezi stromy nemohl vítr tak vyvádět. Najednou jsem v dálce před sebou na silnici, jak se zdálo, zahlédla obrys něčeho velikánského. Neidentifikovatelného. Co to může být? Určitě číhající nebezpečí. Jak jinak, při mé smůle se není čemu divit. V tu chvíli byla ve mě malinká dušička. Sama v černém lese, ubohá Karkulka, přiběhne vlk a sežere mě! Nebo třeba narazím na zachumeleného zlého ufouna! Co si o tom myslet? Zaručeně nic dobrého. Strach má velké oči. Mohlo to být cokoliv. A stálo to na silnici, nemínilo se to pohnout. Čekalo to na mě!
Sundala jsem nohu z plynu a nechala auto dojíždět setrvačností, abych nemusela brzdit. Brždění jsem se bála, na letních gumách to přece jenom nějak víc klouže. Jaké to moudro jsem tu, uprostřed lesa, najednou objevila, že, leč pozdě bycha honiti. Brždění na zasněžené cestě = smyk a pád do příkopa. A tím i můj konec. Zmrznu tu. Najdou mě až na jaře. Jednoduchá rovnice vyděšeného mozku mi vháněla slzy do očí. Protože kdo by mě v noci v této pustině hledal? Nikdo. Za celou dobu jsem nepotkala jediné auto. Každý normální člověk ležel doma v teple na kanapi a na sněhovou spoušť koukal tak akorát oknem. Jen já, hlupák, se nechala ukecat tchýní, abych zůstala, nejdřív jen na oběd, potom na odpolední kafe, že z toho sněžení stejně do večera nic nebude. Chyba lávky. Bylo. Hotová kalamita. Proč jsem tam teda nezůstala na noc? Ani sama nevím, prostě jsem chtěla najednou domů a to za každou cenu. Tak to teďka mám. Domovem mi bude studená závěj, litovala jsem se.
Šedivý obrys nabýval na velikosti. Sakra, co to na mě čeká za podivnou příšeru? Oči mi pomalu lezly z důlků, krk jak žirafa, jak jsem se snažila rozpoznat, oč tu vlastně kráčí. Hlavu vraženou na předním skle a volant až na břiše. Musel to na mě být pohled za všechny prachy.
Už jsem byla od záhadné silutety jenom kousíček...
...najednou jako by se čas zastavil. Sněhové vločky pomalinku padaly k zemi jako by se nechumelilo. Úplné ticho, jen motor brumlal a rušil. Přede mnou, napříč přes cestu, nestál žádný ufoun nebo hladový vlk.
Stál tam sám král lesa. Velikánský los. Obrovský los! Pyšný losí obr. Praotec los.
Majestátné tělo na dlouhých nohách, hlava zatěžkaná obrovským honosným parožím. Pomalu, jakoby ve zpomaleném filmu, otočil hlavu směrem ke mně, aby zjistil, co je to za hlučnou a smradlavou potvoru, která ho ruší v jeho království. Tou hlučnou a smradlavou potvorou mám na mysli mé auto, nikolivě moji osobu samotnou. Mně snad ani vidět nemohl, zíral přímo do světel reflektorů. Stál nehybně jako socha. A mně se zdálo, že se mi dívá přímo do očí, přímo do svědomí.
Zírala jsem na něho jako omámená.
Taková nádhera!
Strach a okouzlení.
Smíšené pocity.
Magické setkání.
Jiskření.
Šmarjápano, vytrhla mě z očarování bláznivá myšlenka, co když se mu znelíbí červená barva mého oplíka a on zaútočí? Nemám šanci. Tak veliký los mě rozdupe na kaši jakoby nic levou zadní. Vždyť jsem tuhle viděla naaranžovanou havárku losa s autem. Los se skolil přímo přes střechu auta a svou váhou ji celou vmáčknul dovnitř. Z lidiček uvnitř auta by byla pěkná maděra. No jo, holka, to ale to byla havárka, nikolivě útok rozlíceného losího samce, tak neblbni, pravil zbytek racionálnější minidušičky ve mně, přece to není bejk, aby se čuřil nad pitomou červenou barvou a útočil jen tak pro nic za nic. Je to přece jen milý los, zvířátko jehněčí povahy, sám pan král a ti se chovají slušně, tak nejanči, utěšovala jsem se.
Los se ani nepohnul, jen smutně zíral svýma nádhernýma sametovýma očima směrem k autu. Koukali jsem na sebe navzájem a jak čas plynul, strach mě opouštěl. Takové setkání se podaří snad jednou za život. Přestala jsem se bát a místo toho vychutnávala kouzlo onoho magického okamžiku.
Nevím jak dlouho jsme se na sebe dívali...
Los se náhle ponul a klidně, jako by se pohyboval v rozložených pohybech, odkráčel do lesa. Zmizel ve tmě mezi stromy.
Chvíli mi dalo, než jsem se vzpamatovala.
Už jsem se chtěla rozjet, ale něco mi říkalo, počkej holka ještě chvilku. A dobře jsem udělala. Najednou kde se vzala tu se vzala, z houštiny vykoukla losí hlava. Tentokrát bez paroží. Aha, paní králová. Dala si na čas, než se ukázala. Dáma umí udělat entré. Beze spěchu přešla silnici, aby následovala svého chotě do hlubin lesního království. A žili spolu šťastně až do smrti. Tak nějak.
Domů jsem nakonec dojela ten večer v pořádku a s nezapomenutelným zážitkem.
