Promoce

Už je tomu spousta let. Přesněji řečeno, psal se rok 1986. Nikdo netušil, že chyběly už jen 3 roky. Máma mi na tu slávu ušila parádní šatky, jak by ne, byla přece od fochu, sezvala příbuzenstvo a zařídila v Grandu hostinu.

Abych se přiznala, vlastně si z vlastního ceremoniálu ani moc nepamatuji. Přežila jsem celou tu trachtaci jako v mlhách. Nejvíc mě nervovala  představa, jak na rozviklaných schodech k podiu zakopnu a rozplácnu se jak dlouhá tak široká u nohou děkana, pedála a všech těch vážených pánů profesorů v talárech a znemožním se tak před zraky všech přítomných a celého světa do konce svého života. Obávala jsem se zbytečně. Nezakopla jsem a na rozklepaných nohou jsem předstoupila před děkana, slíbila, že budu poctivě a dle nejlepšího svědomí vykonávat své povolání, dostala vytoužený diplom, přešla podium na druhou stranu, aniž bych se nějak zkompromitovala a bez úhony slezla dolů na pevnou podlahu. Uš. Dobře to dopadlo. Jen mému Švédovi nešlo dohormady, proč jsme jeden po druhém omakávali podivnou žlutou hůl s koulí na konci a hovořili při tom o slivovici. Hotový nonsens. Netrénovanému uchu cizince znělo  naše "slibuji" jako "slivovici". Slivovici znal z vlastní bohaté zkušenosti, kdežto o významu slova slibuji neměl nejmenší potuchy.

Máma si mě, novopečenou m(e)g(e)r.(u),  pyšně vedla ven a můj Švéd nás tak před domem ROH vyfotil. Byla to vlastně jediná fotka z promoce. Oficiální a školou zajednaný fotograf mi fotky nikdy neposlal.

Na hostině v Grandu jsme kolem prostřeného stolu pro dvacet, seděli rozpačitě jen čtyři. Moje mamka, já, můj Švéd a moje kámoška. Příbuzenstvo se nedostavilo. Máma byla zklamaná, byl to také její velký den. Chtěla se pochlubit a podělit se o svoji radost s ostatními. Jídlo bylo vynikající, číšník, který nás obsluhoval, velice milý a ochotný. Sám se nabídl, že zařídí, aby nám v kuchyni  ty nesnědené zbývající porce zabalili s sebou. Nemusel. Ostatně ani to tak v nobl podniku nepraktikovali. Vše bylo už předem zaplacené, tak nač se angažovat. Mámu ta hostina musela stát hodně peněz, kterých jsem nikdy neměli nedbytek a které musela vydřít  po nocích vysedávánímím u šicího stroje.

No alespoň že jsme se dobře najedli, i když bylo poněkud po náladě. Mamka nás pak naložila  do warťase a odvezla domů. Nejradší bych si šla lehnout, nervozitu vystřídala neskutečná únava. Mamka byla dost smutná a přemýšlela asi nad tím, proč ji příbuzní tak vypekli. Zato můj Švéd, povzbuzený několika panáky v Granu, byl ve vynikající náladě a chtěl v oslavách pokračovat. Ani nevím jak se to nakonec všechno semlelo, ale najednou byl barák plný lidí. Mám podezření, že mamka oběhla ulici. Přišli sousedi, kámoši a známí. Mamka mimo jiné servírovalala i jídlo z Grandu, můj Švéd na sebe dobrovolně vzal roli barmana a všem, včetně sebe, horlivě nalíval a bavil svou českou hatlapatilkou. Bylo veselo. Dokonce se hrálo i na tahací harmoniku a zpívaly se košilaté písničky dlouho do noci. Mamka byla ve svém živlu a sedmém nebi. Nakonec se přece jen dočkala vytoužené oslavy. Zaloužila si ji víc jak já.

Vlastně jsem se nikdy nedověděla pravou příčinu příbuzenské absence. I když slíbili, stejně nepřišli. Proč mamku tak zklamali. Třeba se báli. Třeba jim někdo velice důrazně něco vysvětlil. Nechtěli se ukazovat na veřejnosti ve mé přítomnmosti. Byla jsem prý živel. Zajímali se o mě tajní, neboť jsem se stýkala s pochybným Švédem. V té době se to nedělalo. Vyhazovalo se za to z  práce, dětem se odpíral přístup na školy. Mohlo se za to i zavírat. Jestli prý vím, kolik je za vlastizradu. Ale to už je o něčem jiném. Dneska tomu už stejně nikdo neuvěří.

                                                  ***

Věnováno mé skvělé mamce, kterou už tolik let neskonale postrádám.