Zvonil mi v práci telefon.
"Mamí, musíš honem, ale honem domů!" ozvlal se ze sluchátka zoufalý hlásek mé dcery, "Caesar šlápl nejdřív do hovínek a pak hned do barviček, má packy celé od barvy. Mamí, musíš ho zachránit. Musíš! Já nevím, co mám dělat!!!"
"Co máš dělat? No ty packy mu přece umejt."
"No jo, ale vždyť víš, že se vody bojí a zase mě zdrápe. Mamí, musíš hned přijít."
No jo, co se dá dělat. Mám o jedno dítě navíc. O jedno chlupaté dítě navíc. Caesar je náš nový člen rodiny. Naše roztomilé kočičí miminko. Takový malý hlupáček, co si pokaždé pošlape ve svých výkalech, zatím co se je snaží freneticky zahrabat. Dneska navíc těmi pokaděnými ťapkami přešel i holčin výtvor a sadu akrylových barev. A holku popadla panika.
Na kus papíru jsem rychle nadrásala, že "Přijdu hned", ceduli nalepila na dveře, zamkla a mazala po schodech nahoru domů, abych ty dva nešťastníky zachránila. Mám totiž práci a bydlení v jednom domě. Někdy je to výhoda a někdy zase ne.
Milé dítko stálo v chodbě. Třímalo Caesara pod předními packami a drželo ho daleko od těla, aby na ni nedosáhl zakaděnými a zabarvenými packami. Kotě žalostně mňoukalo, až srdce usedalo. Dítě se tvářilo velice nešťastně, zmateně a vyděšeně, do slziček nemělo daleko. Docela komická situace. Škoda, že člověk nemá vždycky po ruce kameru, stálo by to za to.
Procedůra mytí pacek nebyla vůbec jednoduchá. Kotě bylo sice neveliké, dalo by se říci, že tedy lehce zvládnutelné, ale v předtuše něčeho zlého se proměnilo ve velice hbitého, rozlíceného tygříka, kterého prostě nešlo v umývadle udržet. Zoufale se z něho sápal ven a já v boji se vzpouzejícím se vyděšeným a škrábajícím tvorečkem neměla šanci. Hlavou mi proběhla myšlenka, že by nebylo vůbec špatné mít jakousi rezervní třetí paži, která by v případě potřeby a po zmáčknutí čudlíku čiperně vyskočila ze své skrýše a přiložila pomocnou ruku k dílu. V mém případě by podržela zadní, čile se kmitající packy s vytaženými drápky, aby se přestaly zatínat do mých rukou. Třetí pomocnou paži jsem však neměla a tak jsem z procedůry vyklouzla s několika řádnými drápanci. Ale za to s čistým kotětem. Myslím, že všichni byli v tom okamžiku šťastní. Holka si oddechla, že se kotě pod vrstvou barev neotráví a přežije, já, že neschytala ještě více škrábanců a kotě, že je konečně na svobodě.
"Tak já zase uháním a vy dva tu dávejte na sebe pozor," nabádala jsem nešťastníky.
Dole jsem si dala na kafe, abych se za tu dřinu nějak odměnila. Čekala na mě taky halda faktur, kterou jsem se musela ještě dneska prokousat. Nudná to vyhlídka. Snad přijdou zákazníci, abych měla důvod k rozptýlení. I když tomu jsem moc nevěřila. Bylo před výplatami a tedy mrtvo. Náladu by hned spravila nějaká ta nově nabytá kačka v pokladně, jen kdyby byla. Třeba přijde někdo alespoň na pokec, utěšovala jsem se.
Jenže nic. Celé odpoledne ani živáčka!
Nálada mi klesla pod bod mrazu. Čas se nekonečně vlekl. Pitomá práce. Prostě zase jeden den blbec. Ne blbec, dneska přímo debil na entou. Nejradši bych se neviděla. Konečně se hodiny doloudaly na půl šestou. Dneska zavřu o čtvrt hodiny dřív, rozhodla jsem se s jistým pocitem zadostiučinění. Nakonec jsem si sama sobě šéfem, tak co. Když lidi nepřišli dřív, tak teď už chodit nemusí. A basta. Jde se domů.
Jenže kde jdou klíče?
Ať jsem hledala, jak jsem hledala, nikde nebyly. To mě ještě chybělo. Ztracené klíče! Kde jsou? Ani domů se dneska nedostanu. Budu muset hlídat. Jako pes. Na mysli mi vyvstal obraz, jak si stelu na rohožce u vchodu před nezamčenými dveřmi, abych vlastním tělem střežila krám. Zatracená smůla! Zatracený život!
Najednou jako když mě polije ledovou vodou. Všechno mi došlo.
Klíče trčely celé odpoledne v zámku zamčených dveří, na nich cedule "Přijdu hned!. Pak se divím, že tu trčím sama. Mohla bych takhle sedět do soudného dne a čekat na zázrak, koumat, co se děje, že nikdo nejde. Co takhle nejdříve odemknout? A sundat ceduli.
Druhý den mi několik zákazníků sdělovalo, že na mě včera marně čekali. Musela jsem jim vysvětlit, že čekání bylo...ehm..jaksi... oboustranné. Já zase marně čekala na ně. Příhoda s pokaděným kotětem a zamčenými dveřmi dobře pobavila. No co, každý jednou někdy něco zapomene, zapomínati jest přece lidské. Hlavně aby se to nestávalo moc často. Dokud ale nezapomenu cestu domů, houby zle. No řekněte.
Jen tak na okraj, abych nezapomněla, na adresu eventuálních jedovatých jazyků bych chtěla podotknout, aby si ušetřili eventuální poznámky o pomatených či roztržitých ženských ve stádiu před přechodem. Díky.
