Perfektní mimino nekřičí, nekadí, neblinká, nepatlá a neničí tak drahé oblečeníčko, kočárek či zařízení domova. Perfektní mimino je "reborn baby", tedy plastová panna, perfektní kopie novorozence, kterou si můžete nechat stvořit dle vlastních představ k obrazu svému.
Ne, nezbláznila jsem se, to nejsou moje osobní názory, jen jsem tuhle shlédla v televizi opět jeden dokument. Někdy zůstává rozum stát, lidi jsou holt "různé". Ale každý máme právo na to své štěstíčko, leckdy však překvapí jeho prapodivná forma.
Pro tuhle anglickou ženu středního věku bylo pupkem světa 6 reborňáků. Vlastní živé děti z masa a kostí neměla, s manželem se v mládí dohodli, že s nimi počkají, aby si stihli nejprve něco užít. Teď už žádné nechtěli, byli spokojeni. On se věnoval svému koníčku - motorkám, ona svým umělohmotným novorozencům. Měla tak děti, které ji neobtěžovaly a nekazily její perfektní domov. Bezchybný kompromis, že.
"Děti křičí a já bych to nesnesla, mám ráda klid. Navíc všechno zašpiní, to bych také nesnesla, aby mi tak ničily krásné oblečení a kočárek," nechala se slyšet ona žena, "proto mě tolik vyhovují tahle perfektní mimina. Mám jich 6, každé má své jméno." Načež pyšně otevřela dveře "dětského" pokoje, kde na veliké načinčané bílé posteli leželo 6 načinčaných nemluvňat. Na první pohled vypadala opravdu jako živá, spící miminka. Žena se na ně s láskou zadívala. Krásná idylka. I o mě se pokoušely city. Však víte, co sladká nemluvňata dokáží s člověkem udělat. Pak vzala jednoho tvorečka opatrně do náručí. V tu chvíli se moje cukrová idylka kamsi rozplynula. Jak ho nadzvedávala, ručičky se pohnuly, nožičky zahýbaly, pak ale bezvládně klesly a zůstaly nehybně viset. Jako by nazvedla mrtvolku! Brr!
Žena na svých plastových dětech nešetřila. Značkové oblečky pro ně nakupovala jen v drahých dětských obchodech, postačilo jen to nejlepší z nejlepšího. Občas se při nákupu vyskytl neřešitelný problém, jako například když se jakási taštička pro dětskou láhev nehodila barvou ani vzorem k barvě kočárku. Kočárků měla doma hned několik, pro každého reborňáka jeden, aby s nimi mohla chodit ven na procházky. Dosti jí však vadily "nevhodné a necitlivé" reakce mnohých lidí, když objevili, že mimino není živé, ale jen pouhý fejk. Ke každému kočárku měla pak dvě sady koleček. Jednu na doma a jednu"dirty" na ven, po návratu domů kolečka pečlivě drbala kartáčem v kuchyňském dřezu (dosti nelogické), aby je zbavila špíny ulice. Reborňáky "krmila" z dětské láhve obsahující jakousi neplesnivějící napodobeninu mateřského mléka, jak nám vážně vysvětlila do kamery, perfektní mléko pro perfektní mimino. O své poklady vzorně pečovala, sem tam jim opatrně umyla obličejíčky vodou, učesala řídké vlásky na bezduché hlavičce, převlékla drahé oblečky...
Toužila po dalším dítěti, po novém plastovém tvorečkovi. Nebylo problém si ho objednat. Dítě mělo být
doručeno do jakéhosi hotelového pokoje. Snad pro zvýšení slavnostního okamžiku zrození? Pozvala si k tomu i svoji matku. Konečně přiletěl čáp! Vlastně za dveřmi se ozvaly kroky hotelového poslíčka. Ženy vyskočily z postele a vypukly v jásot. Napětí k prasknutí! Vytoužené mimino dorazilo ve veliké hnědé papundeklové krabici. Ženy se rozplývaly blahem, matka předstíraným, dcera opravdovým, tak mě to alespoň připadalo. Nastalo nedočkavé, avšak opatrné vybalování. Z měkkého hedvábného papíru vyklouzla nejprve jedna nožička, pak odhalena nehybná ručička sevřená v pěstičku. Vše tak dokonale podobné živému tvorečku, že mi po zádech přeběhl mráz. Jako by dvě osoby s pohledem plným chorobného chtíče a s chtivýma rukama vybalovaly mrtvolku novorozence. Nějak mě to prostě nešlo dohromady.
Kde si takového reborňáka opatřit? V Anglii je vyrábí na objednávku matka čtyř živých, opravdových dětí. (A asi nebude sama. Stačí si nagooglovat "reborn baby" a objeví se vám neskonale dlouhý seznam.) Kdysi si na internetu objednala pro svou dceru panenku, která měla vypadat jako opravdové mimino. Jenomže místo nadšení se dostavilo zklamání, mimino nebylo živému dostatečně podobné. Protože to byla matka tvořivých vloh, chopila se štětce a barev a dala se do vylepšování nedokonalostí. Povedlo se. A tak u kuchyňského stolu vznikl reborňák - perfektní kopie novorozence. Nezůstalo jen u jednoho kojence, neboť v této plodné činnosti našla zalíbení, mohla se tak realizovat a uspokojovat své mateřské city, jak sama prohlásila. Díly si objednávala na internetu, omalovala je patřičnými detajly, vše poskládala na plech a pak "zapékala" ve vyhřáté kuchyňské troubě, aby barvy ztvrdily. Následoval záběr skrze skleněná dvířka zapnuté trouby, kde na plechu trůnila miminkovská hlavička obložená končetinami. Přepadly mě děsivé myšlenky na matku - kanibala, připravujíc si svůj oběd z mtrvolky svého novorozeněte. Poněkud morbidní asociace. Nakonec pak novopečené díly smontovat s tělíčkem, nainstalovat vlásky, případně vmontovat dýchací aparát či jinou mašinku dle přání zákazníka a hups, reborňátku bije srdíčko.
Šikovné stvořitelce zbývalo ještě zajistit odbyt a uvést plody své práce na trh. Naložila tedy reborňáka do kočárku či sedačky a hajdy na nákupy, prostě někam mezi lidi, kde mohla svůj plastový "poklad" ukazovat a dělat mu reklamu. Dávala se s lidmi do řeči, rozdávala vizitky. Reakce oslovených jedinců byly dosti různorodé. Někteří se vyděsili, někteří se cítili dotčeni a bylo jim to celé fejkování proti srsti, jiným to bylo pro legraci, někteří si poklepali na čelo.
Ale vězte, že nakonec našla dostatek nových zákazníků toužících po perfektní náhražce živého dítěte. Proč ne, nekřičí, nebývá nemocné, nic po vás nechce, neobtěžuje uprostřed noci a když vás omrzí, stačí zavřít dveře. Ale taky vás nikdy neobejme, nepopusinkuje pusou upatlanou od banánu a do ucha vám nepošeptá: " Maminko, já tě tak stlašně miluju, až na měsíc a zpátky, víš ." A tohle bych tedy já osobně nevyměnila za všechny reborňáky světa.
