O tom, jak poznámka o oslovi zapřičinila diskusi o dětských právech

"Hele, támhle se pase osel," ukazuji z okna auta na kopec. "Mami, to není osel, to je přece koník," opravilo mě dítko.ˇ "Aha, to jsem ale hlava hloupá, splíst si koně s oslem, viď?"

Samozřejmě, že poznám koně od osla, ale chtěla jsem holku trochu pozlobit, aby mi vzadu neusnula. Právě jsme projížděli malebnou krajinou švédského venkova. Roztroušená stavení a statky orámované bílými ohradami s koňmi, pokojně přežvykující flekaté kravky, nádherná příroda, prostě idylka.

"Koukej, támhle jsou koně!"

"Kde?" ožilo dítě

"No támhle, přeci. Copak je nevidíš? Ale asi to bude nějaká nová rasa."

"Próč?"

"No že jsou tak nějak..ehm... tlustí."

"Mamí, dej pokoj, to jsou přeci krávy!"

"No jo, tak promiň, už si nebudu dělat blázny."

Jeli jsme dál.

"Jé, tak tady bych chtěla bydlet," vydechla po chvíli ticha dcera.

Právě jsme míjeli samotu v kopci u lesa. U stavení ohrada pro koně a maštal. Bez stáje a ohrady by si usedlosti vůbec nevšimla. Holka je poslední dobou celá posedlá koňmi, jako snad všechny holky v jejím věku. Neustále mi doma produkuje litanie o nespravedlnosti světa, protože všichni ostatní mají doma alespoň jednoho koně, jen ona jediná, chudák, ne. K tomu vyčítavé pohledy a srdcervoucí vzdychání. To je mírnější verze, která se střídá s jekotem a slzavým údolím. Nakonec je z toho špatné rodičovské svědomí. Ale ke koupi koníka mě tedy nedožene, to ne. Leccos pro ni udělám, i když je mi to kolikrát proti srsti, k lecčemu mě udundá, ale koně tedy ne. Nakonec jezdí na poníkovi v jezdecké škole několikrát do měsíce.

Jejím největším přáním je, abychom se odstěhovali na venkov a pořídili si stádo koní. tedy pro začátek by stačil jeden poník, o kterého by se prý vzorně starala. Tomu věřím, první týden by u koně snad i spala, pak by ale měla stále míň a míň času a nakonec by všechna starost zůstala na nás. Stejně tak to bylo s kočkami. Svatosvatě slibovala. Kočky nejsou koník, ale princip se přece stejný.

Už jsem na to její věčné mudrování a loudění poněkud alergická a tak snad i proto jsem si nemohla odpustit trochu jedovatou poznámku: " No, to už vidím, jaká by to byla nádhera. Školní autobus by tě tu vypustil na silnici, pak bys mašírovala kilometr domů, kde bys byla sama až do večera. Za chvíli by tě přestalo bavit, místo pohody bys měla peklíčko a chtěla honem zpátky do města."

"Jak to, sama? Byla bych tu přece s kočkami a koníky. A jak můžeš vědět, jak dlouho by mě to bavilo?"

"No vím to, dost dobře tě znám. A až by se kolem přehnala bouřka, to bys si teprve bylo, viď?" Ona má, chudák, z bouřky panickou hrůzu. Celá ztuhne a neví, kam by zalezla. Tahle poznámka ji pořádně rozlítila.

"Jak můžeš takhle mluvit. Já mám koně strašně ráda. A vůbec nevíš, jak dlouho by mě to bavilo! Vůbec nevíš, co já si myslím a cítím, co chci. Já si můžu taky říkat co chci!" nabralo dítko na obrátkách a kdyby nesedělo v autě, určitě by si k tomu i vzdorovitě zadupalo.

"Aha, to jsou mi věci."

"Jo, mám na to právo. je to napsané v dětské kon..koncenci," zadrhla se a zkomolila těžké slovo, "tam je taky napsané, že děti mají právo na vyjádření vlastního  názoru. A děti taky nesmějí pracovat!" zdůraznila vítězoslavně nakonec své tvrzení.

Mluví jak dospělák, napadlo mě, právo na vyjádření vlasního názoru. Je vidět, že si vzala ponaučení z domácího úkolu. Měli totiž překlad z angličtiny a článek byl výtažek z dětské konvence. V hlavince si uložila obzvlášť dobře to, co se jí hodí do krámu. Kdyby si tak bystře zapamatovala taky násobilku a uměla ji uplatnit i v praxi. Ale to ne. Příště, až po ní budu chtít doma s něčím pomoci, vyrukuje na mě třeba s odmítnutím, že děti nesmějí pracovat.

"Tak poslouchej, holčičko, když tedy máš právo si říkat, co chceš a já tě musím poslouchat, tak bys měla vědět, že i já tedy můžu vyjádřit mé názory a ty mě taky musíš vyslechnout."

"Mamí, ty jsi dítě?"

"Co je to za otázku, to přece víš sama, že jsem dospělák," sedla jsem jí na lep.

"No já jen, že tam psali jen o dětských právech. A když nejsi dítě, tak pro tebe to neplatí. No né?" dorazila mě.

"Když jseš tak chytrá a všechno víš nejlíp, tak to určitě víš, že s právem jsou spojeny i povinnosti. O tom vám ve škole nikdo nic neříkal, když jste se učili o dětské konvenci?"

"Né" odvětilo nevinně dítko.

Ale stejně i kdyby, určitě by si to nezapamatovalo tak lehce jako to, že má právo na vyjádření vlastních názorů. 

Ono je mnohem jednodušší a pohodlnější ohánět se svými právy. A na povinnosti už jen kálet. V dnešní době, bohužel, úkaz zcela normální.