Třeba musí, protože jinak by vypadalo mezi všemi ostatními draze oblečenými děťátky jak chudák, důkaz neúspěšnosti neschopných rodičů. Někteří třeba tiší špatné svědomí, nedostatek času na dítě kompenzují materiálními úplatky. Jiní podléhají jen šílenému nátlaku konzumní společnosti, aby nijak nevyčuhovali z řady. Status nade vše. Mnohdy za každou cenu. Nevím, důvodů může být tisíce, každý má ten svůj.. Jen se mi nechce věřit, že by pětileté dítě něco takového po rodičích chtělo samo od sebe. Tomu jde spíš něco jiného.
Tuhle za mnou přišla kamarádka a že prý večer jde s pětiletou dcerou na jakési míčovky pro předškoláky. Řeč přišla i na to, co jako by měla dát holce na sebe. No třeba nějaké to bavlněné tričko a kraťasy z léta, hlavně pohodlné oblečení, aby ji neomezovalo v pohybu. K tomu nějaké ty kecky a hotovo, jaképak s tím cavyky, resonovaly jsme. Vždyť nejde o modní přehlídku, ale o to, aby se děti vylítaly s míčem.
Asi jsme z jiné planety. Všechno špatně.
"Tak jak bylo na míčovkách?" ptám se po týdnu kámošky, když za mnou přišla do práce.
" No, dobrý, holce se tam líbilo, chce pokračovat, všechny její kamarádky ze školky tam taky chodí. Ale to si vem, moje holka jako jediná měla na sobě obyčejné triko s kytkou a k tomu kraťasy s motýlem, co jsem koupila u tebe, o keckách už nemluvě. Všechny ostatní děti měly na sobě triko Adidas, k tomu do barvy kraťasy a samozřejmě taky sportovní obuv stejné značky, aby to všechno ladilo. Moje holka tam byla jak úplná Popelka. Tak jsem včera marně lítala celé odpoledne po Ystadu (20km), abych jí taky takové vybavení koupila. Ale všude vyprodáno, že prý je to teď velice populární a všichni to svým dětem kupují. Tak jsem nakonec musela až do Malmö (60km), tam jsem to přece jen sehnala. No, teda a stálo to peněz, to snad není možný. Ale co mám dělat, všechny ostatní to mají. Aby se holce někdo třeba nepošklebovat, že má ubohé oblečení, tak jsem to taky koupila," vyjádřila svoji největší obavu.
"Holku to nějak zajímalo, co má na sobě?" ptám se, abych si udělala obrázek.
"Ale ne, té to bylo fakt jedno, neměla na takové pitomosti čas. Ničeho si nevšimla, byla celá zabraná do hry. Blbé to bylo zato mě, když jsem tam seděla na lavici mezi ostatními rodiči pyšně sledující své draze oblečené ratolesti v adidaskách. Pomalu jsem se styděla. Ale co mám dělat? To je hrůza, viď?"
Zase taková hrůza to nebyla. Ve srovnání s odstrašující filosofií jedné matky, která raději svým dětem koupila drahé značkové zimní bundy, aby měla co ukazovat a pak jim omezovala přiděly jídla, na které jí už peníze nezbývaly, to byl hotový čajíček. Jak může být důležitější preferovat status před plným žaludkem vlastních potomků? Čemu by ona dítka dala přednost, kdyby si sama mohla vybrat? Mám dojem, že ve věku pěti, šesti let by určitě nezvolila hladovění. O deset let později už třeba ano.
Láska k bližnímu svému, navíc když jde o vlastní děti, má opravdu nejrůznější podoby. Není však nad pohlazení a pořádnou pusu z lásky. Potřebujeme to k životu všichni, hlavně pak naše děti.
