Mopedisti

Sjíždějí se každý večer kousek od nás, u benzínky a nebo u lavičky u křižovatky. Parta patnáctiletých kluků na mopedech. Teda ty jejich mopedy, to nejsou taková to vylepšená kola s motorem, který se zadýchá už v minimálním kopečku a je mu třeba pomoci přišlápnutím do pedálů. Tihle kluci mají nejmodernější  tzv. EU-mopedy. Alespoň se tomu tady tak říká.  Možná na to máte jiný název, který neznám a ráda se nechám poučit. Místo povolených 50km/hod dělají 70 jakoby nic. Kdysi za mých mladých časů se těmhle malým motorkám říkalo pionýři a bylo si na ně  potřeba udělat řidičák.

Jak padne švédskému mládežníkovi patnáct, dosáhne tzv. moppeålder - mopedového věku. Pak už mu nic nebrání, aby se vydal na vyjížďku. Žádný řidičák dělat nemusí. Pravidla silničního provozu jsou houštinou neznámých a nepochopitelných předpisů a kolikrát ani pořádně nechápe, proč když vyjíždí z domu po pravé straně silnice, nemůže se po stejné straně domů zase vracet. Kde je vpravo a vlevo je někdy dost těžké pochopit.  

S nástupem  EU-mopedů se dostavil problém. Jaksi nezapadají do švédských norem. Jezdí moc rychle. Zakázat ale nejdou. Co s tím. Švédská  mládež se raduje - dostaly do rukou rychlé hračky, se kterými se dá leccos provádět.

Tak třeba jako u nás, každý večer kolem jedenácté večer pořádat noční jízdy ztichlým městečkem. Hlavním tahem nahoru ke kostelu a paralelní  ulicí zase zpátky ke křižovatce, kolem ostrůvku dokola a dokolečka. Padesátka samozřejmě neplatí, jede se co to dá. A jak ten motor vytáčený na maximum krásně řve. A jak se to nádherně rozléhá. Brrrmmmm, brrrrrmmmm, ještě trochu poturovat a potrápit. Jaké to štěstí pro klukovskou duši. Lítat nesmyslně po městě sem a tam, dokola a zase zpátky.

Sem tam se někdo ze smečky pokusí postavit motorku na zadní. No a potom se musí přeci o prožitek z podařeného výkonu podělit se svým kámošem, co se řítí vedle. No a aby v tom řevu vůbec něco slyšel, musí se na něj pořádně halekat. Je nutno imponovat. Je nutno být "in". Pak jen tak, pro nic za nic, přidat plný plyn a dupnout na brzdu. Vždyť pneumatiky tak krásně gumují asfalt a kvílí k tomu.

Kluci se dobře baví. A my ostatní, co bydlíme podél těchto ulic, se nebavíme. Nám to leze na nervy. My šílíme. Prostě jsme strašní, že mládeži máme za zlé jejich radostné dovádění. Sem tam někdo napíše stížnost na policii. Co si kdo pomůže. Nic se neděje. Až konečně je jednoho dne těch stížností dostatečná kupa a policie se vydá do večerních ulic, udělá menší čistku, zabaví pár mopedů, rozdá několik pokut a pak je pár dní trochu klidněji. Jeden si oddychne. Ne na dlouho.  Brzy brzičko začíná noční cirkus nanovo.

Kolikrát jsem si říkala, co takhle nasolené štětiny? Z okna mám krásný výhled na onu křižovatku s ostrůvkem, kolem kterého je tak k zbláznění veselo jezdit donekonečna dokolečka dokola. Dobře by se mi z okna mířilo. Taková nasolená štětina asi dobře kousne.

Ale propánajána, o čem to tu uvažuji? A takhle veřejně.

Nejsem přeci zločinec, abych střílela po mládeži. Fuj. Stydím se. Hnusný dospělák. Nepřející. Nervní. Budu se muset poohlédnout po takových těch velikánských žlutých tlumičích zvuků, jaké používal Otík v nádherném filmu Vesničko má středisková. Pamatujete ho? Nasadit a nic neslyšet. A jen se přitrouble zubit. A bude pokoj. Ale on si vlastně těmi tlumiči formoval odstávající slechy, jestli se dobře pamatuji. Dvě mouchy jednou ranou. Bingo.

Včera večer kolem jedenácté - světe div se!.

KLID.

Ticho jak v hrobě, přerušované jen občas projíždějícím autem. Žádný rozvášněný  moped v doslechu. Že by to bylo tím, že konečně po 12 dlouhých týdnech prázdnin nastala škola? A mládežníci museli domů dříve než po půlnoci či k ránu? Nebo že by místní policie zabavila veškerá mopedy při neočekávané razii?

A tak třeba teď bude po večerech klid až do příštích prázdnin. Kdo ví.