Už jsem na něj málem zapomněla. Na zázračnou tekutinu kdysi mi doporučenou stařičkým horalem. Jenže teď mě chvátila chřipka a ve snaze vylovit z hlubin paměti veškeré zaručené babské kůry "jak hnusné bacily z těla vypuditi a zdraví opět nabýti", vyplavalo na povrch i medvědí mlíko. Fakt všechno špatné pro něco dobré.
Kdysi dávno předávno, přesněji někdy tak koncem 70. letech, no to už je opravdu děsive dávno, pomalu se začínám bát, k němu, tedy k mědvědímu mlíku, pořád někam odbíhám, vedla cesta doslova a do písmene kamenitá a strnitá. Cesta vinoucí se po odlehlých krkonošských kopcích, značená šipkami KRNAPu. Ale celá ta štrápáce stála za námahu. Kdo někdy putoval po horách, umí si představit nádherné panoráma, které se před vámi náhle otevře na vrcholu zdolaného kopce. Stojíte tam, ještě celí udýchaní, očarováni pohledem na nesmírně rozlehlý svět u vašich nohou a připadáte si, jako by vám patřil. Pocit štěstí zaplavující srdce dobyvatele. Pocit z dobře vykonané práce.
Po několikahodinovém putování, ruku v ruce s mojí první velikou láskou (sice mě nakonec opustil, protože se musel náhle ženit, neřád, ale i tak na něho ráda vzpomínám) a s jeho rodiči, jsme došli k louce u lesa. Uprostřed se krčila roubená chalupa jako z pohádky. Za chalupou se pásla strakatá kravka a pár bílých koz. Kropenaté slepice prohrabávaly vegeraci kolem chalupy. Jako by se tu čas zastavil. Této pohádkové zemičce vládl stařičký horal šlachovité, poněkud přihrblé postavy, opálené a větrem ošlehané tváře, zato však čilejší než kdejaký mladík. A opravdový lidový bavitel. Návštěvníky obveseloval vtípky, tu a tam lidovou poudačkou. V podstatě byl, aniž by si toho byl sám vědom, jakousi turistickou atrakcí na zapadlém místě kdesi uprostřed Krkonoš. Lidé si o něm i tak povídali široko daleko a kdyby si nechal narůst mohutné vousy, pletli by si ho s Krakonošem.
Vešli jsme do pološera chalupy s nizoučkým stropem, jejíž jednu polovinu tvořila stáj a druhou veliká sednice s poctivou pecí a dřevěnými lavicemi. Stoly přehozené kostkovanými ubrusy, uprostřed každého vázička s horskými kvítky. V maličkých oknech bílomodré kostičkované záclonky. Všude plno lidí, útulno, milo. Ani jsme se nestačili pořádně porozhlédnout a už tu byl čiperný děda. Z dlouhé zástěry uvázané kolem pasu vytáhl kostičkovanou bílomodrou utěrku. Nic bych za to nedala, že byla utkána ještě na ručním tkalcovském stavu v jakési zapadlé horské chaloupce. Ze stolu utěrkou smetl neviditelné drobky, pak si ji žoviálně přehodil přes ruku a co prý si dáme a že by mohl doporučit šlehačkový pohár s borůvkami: "Smetanu vyrobila Stračena ráno, je zaručeně čerstvá, tedy smetana, ne Stračena, ta už má pár křížků na krku, ale je stále stejně čilá. Zdravý horský vzduch jí svědčí stejně jako mě. Hahaha. Pro pány bych doporučil, ale nejen pro pány, samozřejmě i pro dámy, medvědí mlíko." A co že to vlastně medvědí mlíko je? Že by děda měl někde za smrkem ustájenou medvědici a jakýmsi záhadným způsobem z ní loudil mlíko? Ničemu bych se nedivila, v tomto odloučeném kousku světa by bylo možné všelicos. Tázavě jsme se na dědu zadívali. Jako by četl naše myšlenky:" No, mlíko mám přeci jen od Stračeny, je hodná jako beránek, ráno nadojila i na šlehačku a i na medvědí mlíko, holka jedna šikovná. To mlíko se svaří, doleje rumem a osladí medem. je to hotová meducína, piju ho každý den a podívejte, jaký jsem fešák. Hahahaha. Zahání všechny nemoce, všechny neduhy vyléčí. Tak co, dáte si? "
Dali jsme si. Děda nás nemusel přemlouvat. Po chvíli přinesl obrovské hory šlehačky a borůvek, které vlastnoručně nasbíral za časného rána v okolních lesích. Stračena odváděla skvělou práci, dojila mlíko vynikajíci chutě. Tak dobrou šlehačku jsem ještě nikdy neochutnala. V starobylých malovaných hrnečcích s velikým uchem servíroval děda posléze medvědí mlíko. Krásně vonělo, krásně se pilo a bylo po něm krásně. Jestli existuje sedmé nebe, tenkrát jsem se v něm ocitla....
...což se nedá říci o stavu mém nynějším. Jako bych seděla v prázdném sudu a někdo na něj zvenku bušil. V uších přetlak, huhňám, chraptím. Zatracené neviditelné potvory! Ale večer se na ně chystá útok. Večer si svařím mlíko, které nadojila jakási kravka někde ve Skåne, zaliju ho tuzemákem, který jsem si s sebou přivezla vloni z Česka v těžkém kufru, kde mu dělal společnost i Honza Becher a tak nějak podobně. Osladím lesním medem, který snesly pracovité německé včelky a to by v tom byl čert, aby tohle úplně mezinárodní medvědí mlíko, uvařené podle ryze českého receptu moudrého horala, nezabralo.
