"Ve škole se mi kluci smějí, že jsem hubená jak tyčka." zvěstovala hned po příchodu ze školy dcera, "a školní zdravotnice mě dneska vážila a taky říkala, že vážím málo. Mami, fakt jsem tak moc hubená?" Trochu vystrašené a velice vážné dětské oči prozradily, že tahle obava nasazená do hlavy dvanáctileté holčiny je pro ni opravdu velikým problémem. Jiní zápasí s nadváhou, my budeme mít problém asi zcela opačný.
Odpoledne mi telefonovala ze školy zdravotnice. Dítko váží pouhých 30 kilo, což je na jejich 145cm délky poněkud málo. Kromě toho nenásleduje svoji růstovou křivku, což je znepokojující. Dostává správně najíst? A copak tedy jí? Pije mléko? Jí ovoce a zeleninu?
Zaplavil mě jakýsi nemilý pocit viny a syndrom špatné mámy, která nedá dítětí správně najíst a tím zanedbává jeho růst. Dítko se tedy opravdu v jídle nijak nenimrá, dokáže zkonzumovat dosti velké porce. Jí všechno, vybíravá není. Pravda, do mléka se jí moc nechce. Ovoce taky jí. Ne, nemůžu říci, že by jedla málo. Naopak.
Dostala jsem tedy direktivu, aby dítě konzumovalo krom jiného nejméně 3 sklenice mléka denně, k tomu alespoň 2 kusy ovoce a množství zeleniny. Za měsíc že bude kontrolní vážení a jestli holky nepřibere, bude muset k doktorvi.
Má-li dědičnost něco společného s tloušťkou či hubeností, pak se není čemu divit, že holka je hubeňour. Tatík je hubený dlouhán a ať se cpe jakkoliv a čímkoliv, nepřibere (dosti nespravedlivé). Já byla(!) coby dítě taktéž kost a kůže, což dneska už není pravdou. Kila se na mě, potvory, s léty jaksi lepí čím dál lehčeji.
V první třídě mě poslali do ozdravovny v Kamenici nad Lípou, abych se "spravila". Navíc se o mě tehdy pokoušela skolioza, takže pobyt v ozdravovně byl veledůležité opatření. Prý na dva týdny, řekla mi matka, zřejmě aby mě nevyděsila a já se nevzpouzela opustit rodinný krb. Ze dvou týdnů byly dva měsíce. Ale i tak mám na ozdravovnu jen dobrá vzpomínky. Bydleli jsme na zámku. Vcházelo se do něj velikou dřevěnou bránou. Nešla jen tak lehce otevřít, muselo se na ni váhou celého těla. To pak zaskřípaly její železné panty, brána se otevřela a vpustila nás do jakoby zcela jiného světa. Tlusté zámecké zdi pohlcovaly zvuky a tajuplné chodby zaváněly tak trochu dobrodružstvím. V zámeckém parku rostla nádherná stařičká lípa, která přežila staletí. Pod jejími mohutnými větvemi mě bylo dobře. Jako kdyby mě objímaly neviditelné paže matky lípy. Školu jsme měli jen 2 hodiny denně a učitelka byla moc hodná. Nejvíce času jsme trávili na čerstvém vzduchu a u jídla. O apetit nebyla nouze, cpala jsem se ostošest. Táta mi posílal dlouhé dopisy psané svým úhledným rukopisem a pokaždé začínající veršovánkou...
"Mami, podívej, nemám moc hubené zápěstí? A podívej, co kotníky? A koukej, tady mě ta žíla nějak moc vystupuje, ne? A proč mě jsou ty žíly tak vidět? Tobě taky?" Dítko se každý den sledovalo a prohlíželo, nadzvedávalo triko a před zrcadlem studovalo vystouplost či propadlost bříška, tahalo se za kůži na břichu ve snaze nahmatat nějaký ten tukový podklad. Každý den nacházelo na svém těle novou "chybu", což ji děsilo a přivádělo na myšlenky o nemocích. Bylo z toho všeho dosti vyděšené. Neustále mě bombardovalo otázkami o normálnosti či nenormálnosti svého těla. Otázky nebraly konce a denní obhlížení těla také ne.
Nasadili jsme vykrmovací plán dle pokynů zdravotnice. Kromě jiného každý den ráno talíř ovesné kaše, dle českého vzoru vařené na mléku, maštěné máslem a zdobené jahodami. Švédi kaši vaří totiž jen na vodě, z čehož pak vznikne nevzhledná a nechutná lepenice. Asi neznají písničku "Pepíku, Pepíku, dobrá kaše na mlíku, ještě lepší na smetaně a tu Pepík nedostane". Škoda. Ona by se jim steně ve švédštině nerýmovla. Můj táta považoval ovesnou kaši za nezbytnou součást správné výživy, obzvlášť v dny, kdy jsem měla třeba nějakou písemku či zkoušku. Po kaši se lépe myslí, říkával. A tak teď vařím ovesnou kaši po ránu své dceři, aby se jí nejen dobře myslelo, ale hlavně aby přibírala na váze.
Povinné 3 sklenice mléka nebyly nijak populární opatření, vykrucování a vymlouvání bylo na denním pořádku. Nemá si nakonec opravdu na co stěžovat, dnešní mléko chutná znamenitě ve srovnání s bílou, po siláži páchnoucí břečkou balenou do plastových pytlíků místo skleněných lahví, kterou nás zamlada napájeli. Za pět padesát na týden jsme měli o velké přestávce ve škole každý den pytlík mléka s brčkem a k tomu rohlík, to vše konzumujíc za organizovaného cirkulování po chodbě školy. Zdravá výživa spojená s pohybem. Ve zdravém těle zdravý duch.
Dneska je to pomalu k neuvěření, čím vším mě rodiče krmili v dobré snaze zajistit svému vyžleti dostatečný přísun "stavebního materiálu". Pilule plné syntetických vitamínů a nezbytných minerálů tenkrát snad ještě neexistovaly. Místo nich mi tedy potajmu do jídla přimíchavali drcené skořápky, to aby tělo mělo vápník. Mě jen bylo divné, proč ta bramborová kaše doma tak křupe. Připravovali fujtajkslové kvasnicové pomazánky obsahující množství vitamínu B. Denně povinně spolknout lžíci rybího ruku, ten mi chutnal, zato jakýsi tekutý vitamínový lektvar vůbec ne, z něho se mi obracel žaludek. Jenomže tehdy se s ničím nedělaly žádné cavyky, spolkni to a basta. Odporovati jest marné. Nakonec je to pro tvé vlastní dobro.
Dítko na mě nevěřícně a dosti překvapeně zíralo: "A mami, to jako doopravdy, nebo sis to vymyslela?"
Po měsíci mi volala zdravotní sestra, že dcera přibrala skoro kilo a že tedy jen tak dál, za měsíc opět na shledanou.
"Hurá, hurá, podařilo se!" přilítlo dítko ze školy a zvěstovalo mě onu radostnou událost, o které jsem už věděla.
"A mami, že už nejsem hubená? Podívej, už tu mám na břichu špek!"
Oči plné naděje. Veliký problém byl zprovoděn ze světa jako mávnutím čarovného proutku. No, ono k tomu jednomu kilu je ještě zapotřebí několik dalších, hubená je stále, ale ne podvyživená. O tom před ní ale ani slovo. Nač jí dělat víc starostí. Je to přece na dobré cestě.
