Kdo nosí dětem ve Švédsku vánoční dárky.

Tenkrát o vánocích udělalo mé malé dítko závratný objev: " Mamí, já stejně vím, že tomte je převlečený tatínek!?" Svým tvrzením si nebyla zcela jistá, spíš ode mě chtěla slyšet potvrzení svého podezření. Prostě ten tomte nebyl zcela důvěryhodný. Měl přece na ruce tatínkovy hodinky!

Když byla holka ještě miminkem, stačilo tomtemu, aby si na sebe vzal mámin červený župan a na obličej nasadil papírovou masku s bílým vousem. Miminko to bylo nebojácné, protože při prvním setkání s tomtem se nedalo do ustrašeného brekotu, ale jen na něj nechápavě koukalo vykulenýma očima. Být sama takhle malá, bála bych se. Co je to za příšerku se strnulým ksichtíkem, prázdným pohledem a huhlavým hlasem? Neboj se, to je jenom tomte, dá ti dárečky. Aha, tak jo.

Napřesrok se vánoce slavily u babičky. Masku tomteho jsme zapomněli doma. Panika! Schylovalo se k

hádce, na koho shodit nepodařený Štědrý večer bez tomteho. Přitom jsme si ani neuvědomili, že si kazíme vánoce svým hloupým chováním zcela zbytečně. Zachránil nás děda. Nikdy si z ničeho nic nedělal a na všechno měl vždycky řešení. Nasoukal se do babiččina o několk čísel menšího kožichu. Dalo mu to pořádně zabrat. V kožichu bylo těsno a vedro, ale co na tom. Na obličej si izolepou přilepil fousy vyrobené z vaty, na hlavu narazil červeného kulicha a hotovo, jaképak s tím cavyky. Věrohodně zahrál roli unaveného a upracovaného tomteho. Holka byla ráda, že dostala haldu dárků a jestli byl tomte korektně vystrojený nebo ne, ji vůbec nezajímalo.

Jenomže čím větší, tím vnímavější. Nějak jí to s tím tomtem nebylo jasné, něco jí

nesedělo a ona chtěla příjít věci na kloub. Věřit nebo nevěřit rodičovským pohádkám. Zahrnovala nás spoustou všetečných otázek typu: Maminko, proč pusinkuješ tomteho? Mamí, proč táta vždycky kupuje noviny a není tady, když je tady tomte? A proč má tomte dědovy brejle?

Máme-li zachránit existenci a věrohodnost tomteho na léta příští, musíme sehnat tomteho bez jediné chybičky, s dokonalou vizáží, nesmíme opomenout jediný detajl, který by vzbudil podezření o nepravosti jeho osoby. Zjednali jsme si tedy externího tomteho, našeho souseda a kamaráda. 

Objevil se za soumraku u dveří: "Hou, hou, jsou tu nějaké hodné děti?"

Pozvali jsme ho dál, ano, bydlí tu hodné děti, nabídli židli, aby si po dlouhé cestě odpočinul bolavým zádům. Dítko bylo nějak zaražené. Jak to, že je tady tomte a taky táta? Kdo je vlastně tomte?

"Veselé vánoce přeje táta s mámou," četl tomte na dárku, který právě vytáhl z pytle a podával ho dítku. To je taky jedna z nelogičností celé procedury s rozdělováním dárků. Dětem se říká, že jsou od tomteho a přitom pak na paketu stojí, že je od mámy, táty, babičky a tak podobně. Kupodivu si tohoto rozporu nikdy žádné dítko nevšimlo. Tomte rozdal co měl, dostal poděkováno a panáka na cestu, aby se mu líp šlo a ještě jednoho, aby nekulhal.

"A mamí, já stejně vím, že to nebyl opravdový tomte. Já vím, že to byl Jonasův táta." No, měla pravdu. A jak to poznala? Jonasův táta měl na rukou  bílé fleky od lupenky. A tomte neměl rukavice.

Nemělo cenu dál zapírat. Ani to nešlo. Holka přišla ze školky řádně poučena, celá záhada s tomtem jí byla jasná: "Už mi nemusíte nic říkat. Už vím, jak to je. Tomte není doopravdy. Je to někdo za něj převlečený. Říkal  mi to Anton."  A jak to říkal Anton, byla to pravda pravdoucí a basta. Anton byl první velká dětská láska mé dcery. Tak velká, že se před odchodem ze školky pusinkovali. Byl to vcelku složitý a velmi vážný rozlučkový obřad, který měl každý den dost velké publikum.

" No, víš," učinila jsem poslední záchranný pokus, "ono je to s tím tomtem tak trochu zamotané. Opravdový tomte bude pro tebe tak dlouho opravdovým, jak dlouho tomu budeš chtít sama věřit."

" Tak víš co, mamí, já si myslím, že ten tomte je opravdický."

Takže jsme si vyjasnili situaci kolem tomteho, zbývalo teď ještě odhalit záhadu s Ježíškem, který k nám taky každým rokem lítal až z Česka. Holka se mu obdivovala, taková dálka a jak to všechno stihne, kluk jeden šikovná, že. Škoda jen, že ho nikdy nebylo vidět, ať hlídala, jak hlídala. Fungovalo to vcelku bezchybně spousty roků. Nakonec nás vyčmuchala, jak dáváme pod stromeček dárky a hned na to pak přilítl i Ježíšek. Zkusili jsme jakousi výmluvu, ale pravdivost Ježíškovy existence už byla nenapravitelně otřesena. Příští vánoce se mi však podařila taktická lest. 

Vytáhla jsem rodinku před obědem na procházku. Právě napadl prašan, nádherný den. Bílé vánoce jsme už dlouho neměli. Když jsme odcházeli, holka nezapomněla zkontrolovat stromeček. Ježíšek tu ještě nebyl. Když jsme se vrátili z procházky, její první kroky vedly ke stromečku. A ejhle. Kupa dárků pod ním. Jak to? Při odchodu nic, doma nikdo nebyl, byli jsme všichni venku a při návratu  už naděleno. Hloubala, mudrovala, vyptávala se škemrala, aby se dověděla. Zůstalo to pro ni záhadou několik roků, já mlčela jak hrob. Nakonec jsem se přiznala, to už holka dávno na Ježíška a tomteho nevěřila. Když jsme tenkrát vyšli na procházku, kousek za domem jsem se vymluvila, že jsem zapomněla vypnout žehličku a že se musím vrátit. Ta chvilka mně stačila, abych za Ježíška zaskočila.

Šťastné a veselé