Poprvé se mi zjevily v trelleborgském obchoďáku. Obyčejné džínsy pevně obepínající postavičku tak trochu nesmělé, asi dvanáctileté holčiny, která právě prošla kolem mě. Nic zvláštního, dalo by se říci. Až na ty nohavice.
Ty byly úhledně přeloženy a přepásány gumičkou těsně nad kotníkem. Takovou tou obyčejnou gumičkou, jakou se svazují vlasy do ohonu. Jedna nohavice, jedna gumička.
Musela jsem se zastavit a po holčině se ohlídnout, zatímco mozek pracoval naplno ve snaze přehrabat veškeré dostupné a zaprášené informace aby pak mohl vydedukovat nějaké kloudné vysvětlení, proč a nač jako nohavice ogumičkovávat.
Kdysi jsem četla velice humornou knížku, její titul si už nepamatuji, ale dobře mě pobavila. Mladý veterinář kdesi na anglickém venkově v ní líčil příhody ze své veterinářské praxe a osobního života.
Taky se jednou divil, proč si pošťák před vstupem do domu starého osamělého pána utěsňuje nohavice svých kaťat prádelními kolíčky. Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat. Pes onoho pána onemocněl a nezbývalo než přivolat veterináře. Ten psa ošeřil a slíbil, že se na něho za pár dní přijde znovu podívat. Večer se pak s manželkou vypravili do vzdáleného města na koncert a na večeři v přilehlé restauraci. Jak dosedli, začalo ho něco pod sakem svědět a kousat. Nepředstavitelná muka sedět a dělat jakoby nic, když ve skutečnosti by se drbal a drbal jak zběsilý. Koncert se neskutečně táhnul a pak následovala ještě večeře v restauraci. K jejich stolu si přisedli dva známí, celkem významné osobnosti. Čekalo se na objednané jídlo, když tu najednou... po bílém ubruse poskakuje černý tvoreček. A za ním další a další. Mašírovali si to pěkně po stole, zřejmě plně odhodláni najít si další oběť. Nebylo pochyb, odkud pocházejí.
Blechy! Blechy z domácnosti starého osamělého pána, které nalezly veterinářovi nohavicemi do kalhot, celý večer na něm hodovaly a teď si hledaly další domov.
Velice trapná situace.
Tak nějak se ta příhoda odehrávala, jestli se dobře pamatuju a první, co se mi tedy vybavilo, že děvče si zagumičkovalo nohavice coby preventivní opatření proti blechám okupujícím domov nějaké kamarádky, od které se vracela a zapomněla si gumičky sundat.
Z úvah mě vytrhl dloubanec. Prý co tak civím, jsem trapná. Prý že se to teďka takhle nosí. No jo, aťsi trapně civím, kaťata se zagumičkovanými nohavicemi se jen tak nevidí.
Omyl.
Netrvalo dlouho a tento "módní výstřelek" se z města rozšířil i do našeho městečka. Ogumičkovaná kaťata se zalíbila nejen školou povinným dívcinkám, ale okouzlila i pány kluky. Gumiček na nohavicích přibývalo, takových pět v nejrůznejších barvách na každé nohavici, to už bylo zatraceně "cool". Ten kdo chtěl být "in" si přestal zastrkovat nohavice do fuseklí a začal shánět gumičky. Ve správné velikosti. Aby neškrtily. A nebo naopak z nohy nesjížděly. Půl království za balíček gumiček patřičné velikosti.
My tenkrát sháněli céčka. Každá doba má své podivnosti.
Zagumičkované nohavice se nastěhovaly k mé nelibosti i k nám domů. Nikolivě proto, že by se nám po domově proháněla armáda blech, ale z prostého důvodu: "Mamí, to se přeci tedka nosí".
Nezbývá než doufat, že gumičková mánie brzy vezme za své.
Tuhle jsme to všechno v kruhu matek rozebíraly. Taková ta hromadná terapie, člověk se vykecá, uleví si a zjistí, že v tom nejede sám. Naskytla se taky otázka, kdo s takovou pitomostí přišel a proč se tak rychle ujala. Prý že je to jakási populární skupina, která si takto vyzdobila své artistické oblečky. A tak se není dál čemu divit.
Třeba udělali z nouze cnost. A ta se ujala.
