Konečně dovolená. Po tolika letech první a skutečně zasloužená. Místo ráje však jen peklo. Nakonec statisticky dokázané, že dovolená je pro mnohé krizovou situací a po ní vzrůstající počet rozvodů je doloženým faktem. Místo spokojených dnů volna jen samé neshody. Nakonec hrnec přetekl. Hnusná hádanice. Nadávky zamrzely hned jak byly vysloveny. Dobře mířené urážky udělaly v srdci neskonalou díru. Jak praví staré indiánské přísloví - vyřčené zlé slovo je jako vystřelený otrávený šíp. Nedá se zastavit a ani vzít zpět. A když zasáhne, způsobuje bolest, otráví, zabije.
Odešel.
Sbalil tašku a dceru a vydal se směr nádraží. Dcerka neprotestovala. Vidina cesty nablýskaným rychlíkem X200 byla lákavější. Takovým ještě nejela.
No co, za chvíli se vrátí a bude se omlouvat. Tak to vždycky udělal. Jen plané výhružky. Klídek. Na víc se nevzmůže.
Pustila si televizi. Hádka ale mrzela víc než si byla ochotna připustit. Bezmyšlenkovitě přepínala kanály. Nemohla se stejně na nic soustředit.
Uplynula hodina. Stále sama. Nikde nikdo.
Vzala mobil a vytočila jeho číslo. Dlouhé vyzvánění. Nebral to. Zavolala tedy na dcerčin mobil. Konečně to vzala. Příjem dosti bídný, v pozadí bylo slyšet spousty hlasů. Asi jsou někde na nádraží, prolítlo jí hlavou. Mýlila se. Seděli už ve vlaku. Dcerka nedšeně líčila své napínavé zážitky. Měli štěstí, na vlak nemuseli dlouho čekat a chytli poslední místa... Poslouchala ji jen napůl ucha.
Tak přece odjel. Nevychladl někde v parku na lavičce, aby se pak vrátil a dělal jako by se nechumelilo. Tentokrát je konec. Do očí se jí vedraly slzy.
Co dál?
Měla by cítit úlevu, Tohle si už dávno přála. Aby se rozešli. Aby byl od něho pokoj. Lezli si navzájem tak na nervy, že stačilo jediné slovo, jediný pohled a byla z toho hádka, která končila výčitkami o zpackaném životě vinou toho druhého. Chtěla pryč, ale zůstávala. Kvůli dětem, namlouvala si. Nakonec jim v poradně přímo doporučili, aby se rozešli. Ani tam odborníci na porouchané vztahy nenašli nějaký způsob záchrany. Pryč od věčných malicherných konfliktů, které narůstají v kolosální problémy. Pryč od věčných problémů kolem peněz. Touha po svobodě. Mnohdy si v myšlenkách představovala, jak odejde. Měla to dokonce promyšlené už i do detajlů.
Teď byla konečně volná. Jenomže euforie z nabyté svobody se nedostavovala.
Opuštěná, nikolivě opouštějící. V tom je velký rozdíl. Proto ta bolest. Nespravedlnost. Nevděk. Sebelítost. Pocit vlastního neúspěchu. Stesk po něm? Touha? Překvapivá směsice citů.
A v tom zmatku si najednou uvědomila, jak ho vlastně stále ještě miluje. Jak jí najednou chybí. Denní koloběh starostí a strastí tenhle báječný pocit dávno uvalchoval do šedivé clony, za kterou se sami sobě ztratili. Možná je už pozdě něco napravovat. Možná ne.
Nasedla do auta a vydala se k domovu.
