Jak si kocour hrál na netopýra

Caesar je kus, kocour přímo výstavní. I když bez rodokmenu. Máma je kočka domácí z venkovského stavení u Kristianstadu a otec neznámý, zřejmě potulný kocour z nedalekého lesa. Přivezli jsme si ho, tedy Caesara, nikolivě potulného kocoura, aby nedošlao snad k omylu, jednoho zimního dne coby osmitýdenní kotě. Z neohrabaného tvorečka s modrýma očima a flekem na čumačku vyrostl sedmikilový pyšný krasavec s lesklým, šedivým kožichem. Caesar Gray, miláček rodiny. Doma je to velký lovec. Na svoji kočičí kámošku Susannu si dost dovoluje. Záludně číhá, kde se dá a přepadává ze zálohy, tak nějak by sedalo říct. Odchytí, povalí a dá se do ní bez milosti, až chlupy lítají. Ale jinak je to poserka. Leká se kdejakého směšného zvuku a zachraňuje se pak útěkem. Hrrr, zaryje drápy do parket, zahrabe a vyrazí jak střela. Po hladké podlaze se mu to parádně klouže. Zatáčky bere smykem. Roztáhne všechny čtyři a brzdí, setrvačností mu při tom zadnice předbíhá čuchometr a občas skončí  celá akce nárazem do čehokoliv, co se připlete do cesty. To se pak otřepe, olízá, sklopí ušiska a překvapeně kulí oči, jako by se chtěl zeptat, co se to vlastně se mnou děje, mňaauu?

Caesar Gray - lovec a poserkaVlasta Olsson

Caesar chodí ven jen na dvůr a pod dozorem. Bydlíme totiž ve městě u hlavní silnice s křižovatkou. Mám dojem, že by mu byla osudná. Kdyby se mu něco stalo... ani nechci domyslet. Bojíme se o něho možná až moc, ale kočky a auta nejdou dohromady.

Tahle historka se odehrála v době, kdy byl ještě kotě, sice už ne tolik mrňavé, ale pořád ještě ne dospělý kočičí kluk. Ven chodil tenkrát pro jistotu zakšírovaný v kočičím postroji a na vodítku, aby nám neutekl na silnici, než si zvykne na nové prostředí. Venku se mu ale moc nelíbilo, očividně dával přednost klidu domova s měkkým kanapetem. Přikrčený, s břichem v prachu, neustále ve střehu a vždy připraven k útěku, si nedůvěřivě očuchával svůj nový rajon, neustále ho rozšiřoval a jednoho dne se dočuchal až k trávníku na druhé straně dvora.

Uvelebil se do měkké trávy, trochu ji taky ochutnal a pak, vyčerpán objevováním světa, usnul pod keřem růží. Přivázali jsme vodítko k tyčce od slunečníku a sedli si ke kafi. Pohodička.

Najednou, zničeho nic, kocour vylít jak namydlený blesk, jak když ho píchne tisíc žihadel. Možná ho vylekal strašný sen o veliké kryse, která ho ulovila a sežrala, co já vím o kočičích snech. Možná ho vyděsil vzdálený zvuk startujícího motoru. My sami nic neobvykle rušivého nezaregistrovali. Ať to bylo co to bylo, kocoura to rozházelo. Vzepjal  se jak pružina a vyrazil. Jenže uprostřed ohromného skoku ho vodítko strhlo zpátky na zem. Plácnul s sebou jak dlouhý tak široký. Honem se vyhrabal na všechny čtyři a pryč. Za každou cenu doběhnout ke dveřím a zachránit si kožich. Domovní dveře byly pro něj symbolem jistoty. Jak vší silou zabral podruhé, tyčka slunečníku, ke které bylo vodítko s kocourem přivázané, se uvolnila ze podstavce a následovala za prchajícím kocourem. Kovově rachotila o dlažbu, což vyděšeného Caesara přivádělo k ještě většímu šílenství a k ještě šílenějšímu běhu. Čím víc uháněl, tím víc tyčka rachotila. Před pronásledovatelem nebylo úniku. Najednou se ale tyčka o něco zašprajcla a milého kocoura tak okamžitě nešetrným škubnutím zabrzdila. To trhnutí mu bylo vysvobozením. Dostal se z postroje, dál na nic nečekal a upaloval do bezpečí domova.  Byl to běh o život.

Zmizel ve dveřích. Chudinka malej.

Šli jsm za ním.

Našli jsme ho zavěšeného na zábradlí u schodů hned za dveřmi. Visel tam hlavou dolů jak netopýr, křečovitě zaťatý do dřeva zábradlí všemi drápky svých čtyřech ťapek. Kožich hrůzou naježený jak dikobraz, ušiska schlíple nalepená k hlavě a s pohledem zoufalého mučedníka. Ani se nechtěl zábradlí pustit. Hrůzou byl celý ztuhlý. Bylo nám ho líto, kluka chlupatýho, vyděšenýho. Současně celá scénka byla tak komická, že jsme se neubránili  řehotu. Náš kocour si hraje na netopýra, hahaha. Aby nám tak ještě k večeru ulít.

Trvalo dost dlouho, než se chlupatý hrdina znovu osmělil a opustil zázemí domovních dveří, aby se znovu vydal na objevnou výpravu po dvoře. Na vodítku už dávno nechodí, má volnost, i naši důvěru, že nám nikam neuteče. Nedávno to dokázal. Někdo nezavřel pořádně domovní dveře, stačilo do nich strčit čumákem a otevřely se. Cesta ven byla volná. Měl možnost. Našli jsme ho později, jak si lebedí na vleku mezi cihlami. Ze dvora neutekl. Co kdyby zase někde něco zaharašilo? Hů. Aby bylo blízko ke dveřím. Mňau.