Jak se ve Švédsku slaví Lucie.

V Česku máme Mikuláše a ve Švédsku zase Lucii. V Česku se s Lucií nedělají žádné cavyky. Prostě se odbyde říkačkou Lucie dne upije, ale dne nepřidá. A je to. Brzy zase bude světlo i tak. Ve Švédsku je tomu jinak. Toho světla tu v zimě mnoho není. Noční tmu vystřídá přes den pošmourné pološero a po třetí odpoledne se zase stmívá. A to jsem pořád ještě na jihu. A tak Lucie coby symbol navracejícího se světla se tu slaví 13. prosince se vším všudy a všude. Mně, coby přivandrovalkyni, tenhle domorodý ceremoniál nikdy k srdci nepřirostl.

Možná mně na tom všem vždycky nejvíce vadilo slavení v nekřesťanskou ranní dobu. To aby rodiče pak stihli zavčas do práce. Při pohledu na mé předškolní dítko vystrojené do dlouhé bílé košile přepásané

červenou stuhou, ve vlasech korunu se svíčkami, díky za ty na baterie, jsem blahem ani štěstím nikdy neslzela jako ostatní švédští rodiče. Asi jsem cynický necita. I když jsem se poctivě snažila, za srdce mě to nikdy nechytlo. Kupovat onen bílý nepotřebný hábit, ze kterého dítě od minula už vyrostlo, mi vždycky připadalo jako zbytečné vyhazování peněz. Asi jsem lakota. Svědomitější matky tento kus oděvu doma pečlivě vyžehlily, mozná i naškrobily, vůbec bych se nedivila a do školky nesly na ramínku jako svátost, aby se na tu slávu nepomačkal. Nikdy jsem nepochopila, proč tomuhle kusu neforemné košile je věnováno tolik nepotřebné péče. No nejsem rodilá Švédka, tak asi proto. 

 V přítmí sálu osvětleného jen blikajícími plamínky svíček se mě chtělo vzdycky hrozně spát. Nepomáhalo ani kafe servírované personálem školky, ke kterému se křoupaly pepparkaky (druh vánočního cukroví) neuměle vyrobené prstíky dětí s vervou jim vlastní. Jen tak na okraj - to bylo tenkrát, dávno už tomu. Dneska je z hygienických důvodů tahle činnost ve školkách zakázaná. Nesmím zapomenout na lussekatty, bez nich by se Lucie neobešla. Lussekatty se pečou z těsta na koláče a obsahují mimo jiné šafrán, který jim dodává žluté barvy a specifické chuti. Když jsem poprvé ochutnala lussekatt, měla jsem dojem, že mi snad nabídli plesnivé pečivo. Zvláštní chuť. Nechutnal mi, ale statečně jsem dojedla, abych neurazila. Dneska se jimi ráda přecpávám.

Nikdy jsem nesdílela slavnostní náladu, napjaté očekávání maminek a tatínků, až se za dveřmi ozve zpěv a ve dveřích objeví průvod s Lucií, aby k velkolepé radosti zapěl vánoční koledy. Srdce mě netálo, mě spíš bylo těch malých tvorečků líto. Stáli tam celí nevyspalí a popletení, mnozí s jednou svící v ruce a s druhou u nosu.  

Jednou mě však představení Lucie skutečně dojalo až k slzám. Pracovala jsem ve školce a naše oddělení mělo jít dělat Lucii do domova důchodců. Už nás očekávali v jídelně. Seděli na židlích nebo na vozíčcích, upracované ruce složené v klíně. Smrtelná únava, nemohoucí nohy, vrásčité tváře. V očích záblesk radosti při pohledu na rozpačitá dítka. Láskyplné pohledy. Rozptýlení z věčné samoty? Vzpomínky na vlastní mládí? Chvíle zapomění na neustálou bolest těla i duše? V očích se zaleskly slzy. Slzy smutku nebo radosti? Srdce se mě sevřelo žalem, snad i strachem z konce cesty, ke kterému všichni nechtěně spějeme. Kontrast mládí a stáří. Jen takhle neskončit. Do očí mi vhrkly slzy. Chtělo se mi všechny ty stařičké lidičky obejmout a poděkovat jim. Za co vlastně? Vždyť to byli jen cizí lidé. Ale najednou tak blízcí. Poděkovat jim snad za to, co v životě vykonali pro druhé? Za jejich dobrotu? Prostě je nějak potěšit, zmírnit jejich smutek. Sama nevím. Přemohl mě příval nevyjádřitelných pocitů a já nevěděla, co s tím. 

Ve školce mohl být Lucií kdo chtěl, hlavně aby žádné dítko nesmutnilo, že není  Lucie, ale jen její doprovod. Ve škole si Lucii už volili žáčci sami. Školní Lucie se slavila pro změnu v podvečerních hodinách, to aby rodiče stihli obojí v případě, že měli děti jak ve školce, tak i ve škole. Někdy se slavilo ve školní tělocvičně, někdy v přilehlém kostele, což mě, zavilého ateistu, vždycky vytáčelo. Hlavně podlézavý farář, který se pokaždé snažil vloudit do přízně dětských duší rádoby vtipnými poznámkami, aby byl populární a stádečko jeho oveček se mu v budoucnu rozrůstalo. Proti kostelu nic nemám a nikomu ho neberu. Kdo věří a nachází v jeho zdech pokoj duše, budiž mu to přáno. Je to jeho volba, jeho útěcha. Pro mě jen pozoruhodná historická stavební památka.  Ale nač v dnešní době tahat kostel do školy a školu do kostela?

Ale zpět k oslavám. V čele průvodu kráčí tedy důstojná a dosti strnulá Lucie, sepjaté ruce, na

hlavě korunu s hořícími svíčkami. Strach, že si čelo popálí kapajícím voskem a riziko sežehnuté kštice by vyděsilo i otrnulejší duše. Proto asi ta strnulá chůze. Ani ostatní členstvo jejího doprovodu na tom není o moc lépe. Ti sice nemají  plameny na hlavě, ale zato všude kolem sebe. Voskové svíčky, které drží v ruce, mají sice jakousi ochrannou manžetu z papíru, avšak bez vyvýšených okrajů. Ten, kdo dovedně nebalancuje a neudržuje hladinu rozteklého vosku na manžetě, se dosti pravděpodobně popálí. Za zády další spolužák s kapající svíčkou a kdo ví, jestli se mu už nepodařilo nepřiškvařit dlouhou kštici spolužačky před sebou. Pro někoho krásná tradice, pro mě, neznaboha, jen nebezpečná hra s ohněm. Spolužačka mé dcery se při této bohulibé

akci sesypala. Nedostatek kyslíku a napětí bylo na ni tak trochu silné kafe. Prostě uprostřed té slávy omdlela. Naštěstí se při pádu nepopálila a ani někoho jiného nepodpálila. Vůbec nechápu, že tohle svíčkové šílenství je ve školním prostředí povolené. Ve škole se zakazují kdejaké prkotiny, které jsou prý proti bezpečnostním předpisům. Tradice je ale tradice, musí se zachovávat a tak přihmuřme oči.

Vyznavači oslav Lucie ať mi, prosím, odpustí mé skeptické názory na tento druh zábavy. Omlouvám se. Nekritizuji, neudsuzuji, ale prostě jen není v mých silách se tomuto ceremoniálu obdivovat a citově se do něho angažovat tak, jak by se patřilo. Jiný kraj, jiný mrav a starý zvyk železná košile. Já bych raději opravdu vousatého Mikuláše s berlou, chlupatého čerta s ďábelským humorem a hodného anděla. S nimi by čekání na vánoce bylo veselejší.