Musím říci, že první taneční zábava ve švédském stylu mi byla prapodivným zážitkem. Ta druhá jakbysmet, i když jsem si myslela, že mě už nic nerozhází. A ta třetí? Kdo ví, snad někdy jindy.
"V sobotu jdeme tancovat," přihnal se domů od souseda manžel,"Kerstin a Olle jdou také, i Kalle s tou svojí nastávající. Možná všichni z ulice. Bude legrace!"
No proč ne, švédskou tancovačku jsem ještě nezažila. Už jsem se nemohla dočkat, nikam jsme moc nechodili, dítko bylo tehdy malé a babičky daleko. K večeru jsem se tedy dala do gala. Manžel už nedočkavě přešlapoval, v igelitce připravenou flašku kořalky.
"Co blbneš, na co s sebou taháš tu vodku?" divila jsem se, zřejmě dosti blbě, ten večer nikoliv naposledy. Koho by napadlo vláčet s sebou alkohol na zábavu, když si ho tam můžu koupit na místě, stejně tak jako si objednat večeři, tu pak v klidu sníst u stolu, který je rezervován jen pro mě a moji společnost. Tak tomu bylo v Česku a tak nějak jsem si představovala i nadcházející večer.
Sraz u souseda. Aha, zřejmě čekáme na ostatní a půjdeme všichni společně. Usadili jsme se tedy na velikánské rohové sofě v obýváku, manžel vytáhl flašku vodky, kterou si s sebou přinesl, od souseda vyfasoval skleničky, nalil sobě i mě, pozvedl sklenici a zahalasil: "Skål" (vysloveno skeól - na zdraví). Ostatní se poslušně přidali, chylti se svých sklenic a "kopli to tam". Přicházeli další, v ruce igelitku s flaškou, osazenstvo sofy se sesedávalo, aby jim udělalo místo. "Skål" se ozývalo stále častěji a halasněji. Pokaždé se všichni, jak na povel, chopili sklenice a vyprázdnili ji až do dna. Žádní troškaři. Tady se pije totiž na povel. Jak se někdo chce napít, patří k dobrému zvyku a slušnosti pozvednout sklenici a zahlaholit ono "skål", ovšem pozor, nepřiťukávat, jen pozvednout, zahlaholit a obrátit dnem vzhůru. To mě tedy nebavilo, pít na povel. Protestativně jsem upíjela po česku, tedy jak se mě zachtělo, když jsem měla chuť a vodku jsem míchala s coca colou.
Hodiny utíkaly, vždyť za chvíli bude pozdě někam chodit. Na koho se ještě čeká? Měli jsme jít na taneček. Místo toho tu sedí všichni namačkáni na kavalci jak sardinky, chlastají na povel a jak o závod, není se čemu divit, že někteří slabší jedinci už z toho "skeólování" byli pomalu skolení.
Před desátou kdosi zavelel k odchodu. On taneček totiž začínal až v deset. Společnost se zvedla, pánové chytli pod jedno křídlo svou flašku, pod druhé své drahé polovičky a šlo se. Konečně! Zábavní podnik byla nízká, dřevem obložená žlutobílá budova na kraji městečka, postavena jen pro účel tancovaček. Rozjaření pánové po cestě pěli z plných plic, tedy spíš hulákali. A nebyli sami. Hulákalo se ze všech stran.
Kousek od budovy pak decentně poschovávali flašky, aby je vlastním tělem chránili před slídivými zraky strážců pořádku, tolik usilujících o odhalení provinilců. Chceš-li chlastati, můžeš si alkohol za velice drahý peníz u báru koupiti. Ovšem to skoro nikdo nedělá, alkohol se prostě dovnitř pašuje, někteří na to mají i zvláštní placaté lahvinky, tvarem a velikostí odpovídající rozměrům kapsy.
U vchodu už hlídkovali dva mohutní hlídači. S nimi není si co zahrávat. Pány trochu zchladili pohledem a jakousi zřejmě vtipnou připomínkou o slušném chování, neboť pánové se spokojeně rozřehtali.
Podstatnou část budovy zabíral taneční parket, kolem něho pak úsporně rozmístěné stoly, pár židlí a v rohu bar. Ponuré osvětlení, řvavá muzika produkovaná jakousi méně sehranou skupinou, poloprázdno, prostě jak ve špatném filmu za totáče. Pánové odchvátali k báru, nikolivě aby doplnili hladinu alkoholu, ale aby zakoupili žlutou žbrďolu a měli pak do čeho potajmu míchat pašovaný alkohol. Celé počínání má pak nádech velice napínavé akce, asi tak jako když malí kluci kradou v zahradě hrušky. Znáte to, zakázané ovoce...
Na parketu už se divoce tancovalo. Tedy bugovalo. Švédský bug je v podstatě modifikovaný jive. Kromě bugu, pak velice jednoduchého a od otáček osvobozeného foxtrotu a kulhavého ploužáku, se tu vlastně nic jiného netancuje. Taneční tady nemají, kde by se taky naučili tancovat. Sotva na nějaké discotéce. Někteří tento nedostatek dohání v dospělosti a po večerech chodí na kurzy tance, aby se naučili, jak jistě správně tušíte, právě jen bug.
Nakonec jsem si tedy zatancovala, tedy zabugovala. Pánové se snažili, klobouk dolů. Provedli všechny dámy, trochu jim u toho pošlapali střevíce, ale co, snaha je snaha, prostě úplní gentlemani, i když poněkud vratkých nohou a unavených pohledů. Kdo by to do nich řekl.
Uhodila jedna hodina. Konec zábavy! Hudba okamžitě ztichla, světla se rozsvítila naplno. Sál zaplavili ramenatí hlídači, aby ho vyklidili. Všichni okamžitě ven - bez cavyků, bez odmlouvání, bezpodmínečně a velice rychle. Tady končí veškeré legrácky. Trochu vzpurnější jedinci byli odchyceni a vyneseni ven. Když konec, tak konec. A nahonem.
Zábavní podnik po několika letech vyhořel do základů. Zlí jazykové tvrdí, že ho vlastnoručně podpálil sám majitel. Měl se rozvádět a nechtěl se prý s manželkou o společný majetek dělit.
Trvalo značnou dobu, než jsem se opět na nějaký taneček odhodlala. Procedura sesedávání se na sofě a huronského "skéólování" se opakovala do puntíku přesně. Po deváté jsme se pak naskládali do taxíků. Tentokrát se tancovalo za sousedním lesem. Pánové už zřejmě nějak dospěli či jak jinak by se to dalo vysvětlit, že s sebou flašky tentokrát nevláčeli. I když povznesenou náladu si neodpustili. To je jaksi zvykem těchto "předoslav" na domácích kavalcích, přivést se do nálady a snad si i trochu dodat odvahy.
Před lokálem se jak klikatý had orámovaný kraválovým plotem, vinula dlouhatánská fronta. Tak se nahání dobytek na porážku, promítla se mi hlavou absurdní představa vyděšeného stáda, možná naše čekání bude ukončeno i elektrickou ránou mezi oči. Ránu jsme sice nedostali, zato však každý platící dostal na ruku štemplíka. Důkaz o prvotřídní jakosti stáda? Asi spíše o podřadnější.
Uvnitř bylo narváno k prasknutí. Člověk byl rád, že mohl stát na podlaze alespoň jednou nohou, druhou už nebylo kam umístit, leda tak na nohu bližního svého. Možnost někam se usadit nulová. Konverzovat šlo jedině řvaním a to přímo do ucha. Ne zcela střízlivý dav se přeléval sem a tam, byli jsme jeho součástí, vláčeni a strkáni jak kulečníkové koule. Po chvíli nás proud davu milostivě dosmýkal k baru. Zakoupili jsme každý po sklenici piva bez pěnové čepice, které jsme pak marně pokoušeli balancovat, aby nechtěně neskončilo někomu za límcem či na vlastním triku. Nejlíp pivo do sebe co nejrychleji nalít. I když s velkým rizikem, že vám při tom někdo vyrazí zuby.
Na parketu nebyla situace lepší. Namačkáni, mandlováni, otloukáni ze všech stran. Bugování vyžaduje prostor a když je ho nedostatek, tak si ho prostě vydupeme. Kultura za všechny prachy. Nemohla jsem se dočkat konce. Ùderem jedné opět vtrhli do sálu ramenatí strážci pořádku a všechny urychleně vyhnali ven na mráz. Čekali jsme na taxíka, zuby zimou jektaly. Když co nevidím? Snad přelud? Sladké mámení? Ne, živá realita! Kousek dál, jak za starých časů minulého století, pod břízkou vozík s velikými koly. Z komínku se kouřilo. Pupkatý chlápek v pepitové zástěře a s placatou kšiltovkou na hlavě tam prodával párky! Takový horký paras, umístěný v něčem, co jen zdánlivě připomíná rohlík, v tuto noční hodinu, dokáže úplný zázrak. Zahřeje ruce, žaludek a srdce zaplaví pocitem neskonalého blaha. Dokonalé zakončení nedokonalého večera.
S léty naši partu z ulice rozvál čas. Kdo ví, kde je všem konec. Dva z nás si to namířili zkratkou rovnou do nebe. Někde si tam spolu třeba tancují, samá srandička, připíjejí si ředěnou žbrďolou a je jim hej.
Věnováno památce Petera a Kerstin.
(Na adresu zlých jazyků: Neuchlastali se k smrti, ale jednoho připravila o život tragická nehoda a druhého umořila zákeřná nemoc.)
