Jak nám spadla sanice.

Přiletěly jsme do Prahy. Z Malmouše, tedy z Malmö. Ne na koštěti, ale letadlem. Moje dcera a já. Dcera coby zahraniční výměnná studentka a já jako doprovod a "první pomoc". A taky proto, že výlet do Česka si nenechám přeci ujít. Česko je stále mým domovem, i když už spousty let bydlím jinde. Ale ráda se vracím.

Vyskokoškolské koleje jsme našly poměrně snadno. Hnedka u zastávky tramvaje. Historická, nově zrestaurovaná budova s velikánským nápisem nad vchodem na nás zapůsobila majestátným dojmem.

"Jo vy máte bydlet na géčku, aha, tak to není tady, to musíte kolem budovy po chodníku dál, je to kousíček, až přijdete k vežáku a tam to je," poinformovala nás ochotná slečna v recepci.

Dotáhly jsme loďačky přes parčík, ještě že mají kolečka a stanuly před šedivým věžákem. Kdysi činžák, dneska ubytovna. U vchodu cedule, že se opravdu jedná o blok G. No potěš. Nijak povzbuzující obraz. Spíše hluboce deprimující. Dceři nějak ztuhnul úsměv na tváři. Mně ostatně taky. Tohle bylo dost silný kafe.

Vešly jsme do ošuntělého a začouzeného vestibulu. Jako bychom vešly do jiného světa, kde se čas zastavil.  

Vrátná nás odkázala k vedoucí koleje. Ta se nás přívětivě ujalala, všechna čest, moc milá paní. Trocha formalit s vyplňováním papírů, pak ještě zaplatit nájem, něco přes tři tisíce, naproti ve skladu vyfasovat povlečení a zaprášenou stolní lampu a hotovo. Tady jsou klíče.

Vyjely jsme výtahem do šestého patra. Aha, tak tady to je.

Ve dveřích stála uklízečka, přívětivá mladice a hned spustila:" Trochu jsem vám to tu setřela, aby to bylo čistý, předchozí nájemíci, kluci, utekli bez konečnýho úklidu, to oni tak dělají. Teď tu bydlí jeden kluk, ale jiný a ten taky moc neuklízí jak tak koukám, no ten záchod ale vypadá, no nějak se tu budete muset shodnout. Tak se mějte, já jdu." Popadla kbelík a zmizela.

Zůstaly jsme v šedivé předsíni samy. Vpravo 4 skříně s orvanými zámky a něco, co mělo představovat kuchyňský kout. Omlácený dřez s rezavým flekem na dně, vedle jedna plotýnka na vaření, prorezatělé plechové skříňky na tím vším a pod dřezem jedna malinkatá lednička nacpaná plechovkami piva. Vlevo špinavé WC, pak oddělená koupelna se sprchou a dvěma umyvadly. Dva pokoje  s prosklenými dveřmi pro 4 studentíky. Prasklá žárovka u stropu.

Pokoj překonal veškeré naše představy.

Oškubané zažloutlé tapety, v rozích černo a pavučiny, strop, kdysi snad bílý, nabyl nepopsatelný ton bílo-šedivo-špinavé barvy. Tady se malovalo naposledy před kolaudací. Dva kavalce s nepohodlnými tvrdými madracemi, dva psací stoly a dvě poličky v dezolátním stavu. Všechno omlácené a se zadřenou špínou. Jak hlásal domácí řád, poškozování nábytku bylo zakázané a škody byly přičítány k úhradě. Jako by se tenhle inventář dal ještě více zdevastovat. Asi jo. Vyhodit ho oknem a pak podpálit. Špinavými okny se prodíraly do pokoje sluneční paprsky. O to bylo všechno ještě ošklivější. Podařilo se nám po chvíli zápasení otevřít balkonové dveře a vpustit dovnitř trochu pražského vzduchu.

Pak jsme se odevzdaně svalily na kanape a jen tupě čučely. Neschopny slova. Jak se říká, spadla nám sanice. Až ke kolenům. Naštěstí se o ně zastavila. Jinak by dopadla až na vyšisované linoleum s černými a zadřenými šmouhami černoty. Odnesl by to třeba taky chrup.

Tak takhle jsem si to opravdu nepředstavovala ani v nejdivočejším snu!

Dcera chtěla na studie do Austrálie. Místo Austrálie dopadlo k mé velké radosti Česko. Obrečela to. "Neboj, v Praze ti bude blaze," utěšovala jsem zdrchanou dceru.  A teď tohle. Připadala jsem si jak padouch, který nasliboval ráj a místo toho doručil peklo. A tohle měly být ještě jedny z těch lepších kolejí, jak jsem se dověděla od mých přátel, kteří měli své děti na studiích v Praze. Jak potom ty horší koleje vypadají, to jsem ani nechtěla domyslet.

Sama jsem před více jak 20 lety také bydlela na kolejích. V době hlubokého totáče. Ovšem ve srovnání s tímto devastovaným a deprimujícím prostředím to bylo ubytování přímo nebeské. Na luxusní úrovni. A tenkrát za 50Kčs na měsíc.

Tenhle kontrast byl opravdu enormní.

Dcera bydlela na kolejích ve Švédsku. Budovu bývalé základky majitel přestavěl na ubytovnu pro studenty. V pokoji o 19m2 s koupelnou bydlela sama. Kuchyň měli sice společnou na patře, ale zato kompletně vybavenou moderní  kuchyňskou linkou. Dva sporáky, mikrovlnku, nádobí, prostě všechno. Každý měl svoji zamykatelnou skřín, mražák a ledničku. Za prádelnu se neplatilo, ta byla v nájmu 2300Sek měsíčně. Všude čisto a útulno.

V buňce, jak se bytu ve věžáku teď říká, bydlí 4 osoby. Tedy měsíční nájem něco přes 8000Kč za jednu buňku. Kolik takových buňek může na patře být? Určitě víc jak 5. Pater je pak ve věžáku minimálně 10. Že by tahle dojná kráva po odečtení nákladů nevydělala na nějakou tu opravu a důstojné bydlení? Inkasovat, ale neinvestovat, to je zřejmě filosofie nynějšího majitele.

Když jsme se trochu vzpamatovaly, pověsily jsem zažloutlé erární záclony, povlíkly postel bílým erárním povlečením a dcera si vybalila pár věcí, pokoj se už nezdál tak děsivě nepřívětivý a odporný. A pak honem ven do rozpálených ulic města pražského. Načerpat trochu nové energie! Zcela náhodou jsme našly hospůdku s vynikající českou kuchyní. Drštková byla znamenitá, pak žižkovský gulášek a k tomu pivko, na závěr ještě kynuté borůvkové knedlíky. Oči nám lezly z důlku. Ale kdo by takovému pokušení mohl odolat. My tedy ne.

Došly jsme až na Václavák. Praha je nádherná! Už se stmívalo. Čas k návratu. První šok pominul. Zvyknout se dá na ledasco.

Brzy přijedou další obyvatelky buňky. Ze Skandinávie. Doufejme, že se neleknou a hnedle neutečou. Že si stověžatou matičku Prahu a její krásy zamilují a budou  na ni a na život študentský v srdci Evropy rády po celý život vzpomínat. I přes tu odstrašující úroveň ubytování. 

Po vánocích odlétá dcera na Nový Zéland, aby tam pokračovala jeden semestr ve studiích. Už teď jsem  zvědavá, jak bydlí studenti v této daleké zemi. Určitě vám dát vědět.