"Komunismus är död!" vlítla do třídy občankářka. Já seděla opět ve školní lavici, tentokrát švédské školy pro dospělé, abych se stala vzdělanou dle švédských norem, neboť mé české vzdělání mě tu bylo jaksi k ničemu.
Občankářka byla přibližně v mém věku. Velice aktivní a zažraná. Navíc neměla ráda přistěhovalce. A ani se to nepokoušela nijak skrývat. Shlížela na ně svrchu a ze zřejmým pohrdáním jako na tvory nižší inteligence. Opravdu profesionální přístup pedagoga. Už od samého počátku jsme si byly vzájemně nesympatické. Ve třídě plné Švédů jsem byla jediným cizím elementem já, bylo jasné, že bude šlapat na paty právě mě. Kdybychom byly obě Švédky či Češky, byly bychom kolegyněmi. Zřejmě bychom se nanáviděly i tak. Jenomže teď jsem byla degradována jen já, jen proto, že jsem neuměla klápnout švédsky bez cizího akcentu a na vysvědčeních neměla švédská razítka.
Navíc se mě opravdu nechtělo poslouchat ty její propagandistické bláboly.Těch jsem měla dost za ta léta doma. A bláboly to byly. Doslova a do písmene stejné jako ty, kterými nás donekonečna krmili v českých školách. Teď pouze s výměnou stran. Hrozbou světu byli tentokrát komunisti... nebudu se o tom rozepisovat a zacházet do detajlů, kdo to zažil, ještě si pamatuje, kdo nezažil, o nic nepřišel.
"Komunismus zemřel!" vrtušeně pokřikovala už ode dveří, celá štastná, snad z představy, že svět je spasen. To už došla až před katedru a dostala se k výčtu událostí, které měly její tvrzení argumentovat: "V Československou sametová revoluce. Berlínská zeď padla. Sovětský svaz je v troskách a s ním zemřel i komunismus!"
"Hurá, babička čůrá a dědek prdí, fuj to to smrdí!" mumlala jsem si pro sebe přihlouplou veršovánku, kterou jsme se doma ironicky častovali, když jsme chtěli změnit téma nesmyslného rozhovoru.
Pak se dala do zevního líčení komunistického neřádstva. Plamenně, úplně se tím nechala unášet. Jako by to sama prožila. Přitom neměla vůbec ponětí. Takhle vášnivě se agitovalo přece jen v zemích velkého bratra, tady bych to nikdy nečekala.
Chvíli jsem vydržela poslouchat. Musela jsem se tomu i smát. Asi ze zoufalství. Pak se to ve mě ale všechno vzpříčilo. Zřejmě jsem musela nabrat i podivnou barvu v obličeji, neboť vedle mě sedící a pozorně naslouchající Švédka, paní středního věku, se mě s obavou v hlase zeptala:"Není ti nic?"
"Není, ale kdo to má poslouchat, vždyť jsou to samé blboviny." odvětila jsem.
Paní se hujerovsky přihlásila a pravila učitelce: " Tady ta, vedle mě, by ráda něco řekla, prý že tu vykládáš nesmysly."
Občankářka zrudla zlostí nad takovou drzostí.
"Musím říci podle pravdy, že jsem v tom socialistickém systému, který tu tak plamenně vykresluješ, vyrostla, takže zřejmě o tom vím poněkud víc a to i z vlastní zkušenosti. Nechci a ani nemám v úmyslu tento systém obhajovat, dělo se tam spousty podivných věcí, křivd a ledasčeho, nad čím rozum dodnes zůstává stát. Ale hlad jsem tedy opravdu nikdy neměla, školy jsme v Československu měly také, v porovnání se švédskými i o mnoho lepší, doktora a zubaře zadarmo a nikdo se nebál, že bude bez práce a nebude mít na zaplacení hypotéky, jako tady. Takže to, co tu vykládáš, mě s odpouštěním přijde jako prachobyčejná propaganda. A jestli naivně věříš, že komunisti padli se Sovětským svazem, tak jseš opravdu na omylu. Tak jednoduché to zase není."
Neřekla na to ani slovo. Po chvíli začala mluvit o něčem úplně jiném. Mě od té doby ignorovala, stejně tak jako já ji. Propadnout mě nechat nemohla, písemky jsem měla dostatečné.
Další pololetí se do třídy místo občankářky přihnal občankář. Jednou o přestávce jsme se spolu dali do řeči. Když se dověděl co jsem zač, trochu se zarazil a pak se mě zeptal:" Když jsi to sama zažila na vlastní kůži, myslíš, že někdy mluvím moc propagandisticky?"
"Někdy tedy jo, ale jen v mezích normy."odpověděla jsem mu.
Společně jsem se to mu zasmáli. Byli jsme přeci kolegové.
