Jak jsem poničila socialistický dokument

Psala se léta osmdesátá a já studovala na "soušku učitelku čj-on". Podmínkou jednoho ze zápočtů byla seminárka, k jejímuž sepsání bylo zapotřebí sehnat si na jakési okresní instituci potřebný dokument. Na okrese ho neměli, zato mě pro něj poslali k předsedovi jednoho JZD v odlehlé vesnici, o které jsem doposud neměla ani páry. Tenkrát se všude jezdilo autobusem. I vydala jsem se na autobusák.

Z narvaného autobusu jsem v zapadákově vystoupila jenom já. Nikde nikdo. Kudy kam? Kdo hledá, nejde. Nakonec jsem našla kancelář JZD.

"No si budeš muset počkat na předsedu," pravila tlustá ženska, "ale von tady teď nejní, je na poradě a příde asi za hodinu." 

Venku neútulno, mrazivo. Hodina k nepřečkání. Cirkulovala jsem liduprázdnou vesnicí, abych se trochu zahřála. Po hodině úmorného čekání jsem se plná naděje vydala do kanclu.

"Eště tu furt nejní," sdělila mi klidně matrona. Kdoví kde se potloukal, nebyl tam ani za další hodinu, ani za další. Po tříhodinovém čekání jsem byla vzteklá jak čert, zmrzlá jak jelito na dálnici a taky bezmocně zoufalá. Neskonale jsem v duchu nadávala na všechny a všechno proklínala. Trochu se mi tím ulevilo. 

Nakonec jsem se předsedy přece jen dočkala. Vytáhl vytoužený dokument se skříně a položil ho opatrně na stůl. Rudé desky se zlatým nápisem "Smlouva o sovětsko-české spolupráci". Tak nějak to tam stálo napsané. A že prý musí zase letět, nemá na mě čas. Ale když mu slíbím, že budu smlouvu opatrovat jako oko v hlavě, neboť je to, jak jistě chápu, velice důležitý dokument, půjčí mi ji na pár dní domů a pak mu ji samozřejmě musím zase v pořádku vrátit.  Slíbila jsem. Vduchu  si k tomu ještě dodala na čestný pionýrský, haha a uháněla k autobusu. Tolik strastí pro pitomý cár papíru. Ale ne, co to plácám, to všechno pro důležitý dokument, který mi zajistí podpis do indexu.

Ve Skalici jsem musela přesedat. Měla jsem chvíli času než přijede spoj. Od rána jsem nic nejedla, žaludek se nemilosrdně dožadoval kusu žvance. Honem, na rohu jsou Potraviny, ještě si stihnu  něco koupit a v autobuse se pak najím. Jako obvykle, 10dkg vlašáku do papíru a k tomu rohlík. U pokladny fronta, aby mi tak ještě autobus ujel. Strčila jsem nákup do tašky a honem k autobusu. Autobus byl narvaný k prasknutí. Ani jsem si nesedla a na jídlo mohla tak akorát zapomenout.

Konečně v teple domova! Úleva. Úlevu však vystřídal šok.

Vytáhla  jsem z tašky onen vzácný dokument, který jsem měla opatrovat jako oko v hlavě, jako nemluvně, abych ho uložila do bezpečí psacího stolu. Rudé desky se zlatým nápisem už však nebyly rudé! Ztrácely se totiž pod vrstvou vlašákové matlaniny. Papír se promáčel a protrhl. Není divu, v nacpaném autobuse jsem nebyla zmandlovaná jen já, ale i moje taška.

Panika! Co teď?

Zničila jsem závažný dokument. Jaký bude trest? Určitě mě zavřou, budou si to vykládat po svém a obviní mě třeba z podvratné činnosti, co já vím. Možné je všechno. Když nezavřou, určitě mě vyhodí ze školy. Musím se pokusit tuhle hroznou situaci nějak zachránit. Opatrně jsem desky otřela papírem z nejhoršího. Co ale s mastnými fleky? Na mastnotu je přece Jar, svitlo mi. Honem, namočit hadřík a fleky vypíglovat, než se prosáknou skrze desky na podpisy sovětských soudruhů. Jar zabíral. Likvidoval mastné fleky jedna báseň. Naneštěstí však i rudou barvu, která se přemísťovala z desek na hadřík. Desky nebyly už tak mastné, ale ani tak rudé. Místy zrůžověly, místy i zbělaly. Já taky. V obličeji. Co teď?  Nejlíp bude asi nechat flek uschnout a pak se uvidí co dál, usoudila jsem. Něco uschlo, něco zmizelo, něco jsem dobarvila a vyretušovala. Ovšem flek byl stále viditelný. Zůstala po něm "mapa" s tmavými okraji.

Jak to všechno dopadlo?

Pečlivě zabalenou smlouvu jsem ode dveří odevzdalala kancelářské matroně se slovy díků a s výmluvou, že mám hrozně naspěch. Zmizela jsem dřív, než je stačila obhlídnout. Asi tak měsíc jsem žila v obavách a v očekávání, kdy si pro mě přijdou. Nepřišli. Seminárku jsem sepsala, zápočet dostala do indexu, který i po tolika letech uchovávám mezi ostatními dokumenty coby relikvii. Někdy si ho prolistuji, zavzpomínam...

Docela by mě zajímalo, kde skončila ona veledůležitá "Smlouva o sovětsko-české spolupráci" vázaná v rudých deskách se zlatým nápisem. Smlouva, která mi zavařila a na kterou jen tak lehce nezapomenu. Třeba ji už nikdo nikdy ani nevybalil.