Jak jsem byla obviněna z vlastizrady.

Pokud  se někdo na počátku let osmdesátých  z jakýchkoliv důvodů stýkal s cizinci a ještě k tomu  ze západu, hned se stal podezřelým živlem. Nemohlo přece jít o nic jiného, než  o jakousi nekalou podvratnou  činnost, státu nebezpečnou. Pro mnohé, kteří tuto dobu  neprožili,  dnes zcela absurdní představa.

Ten den jsem myla okna.  Před domem zastavilo  otřískané embéčko  neurčité barvy a z něho vystoupil jakýsi chlápek. Celkem elegán, v  kožené bundičce,  mladý a pohledný. A šel k nám.

Z pohledného, celkem sympatického chlapíka se  však vyklubal pŕislušník státní tajné policie.  Už mi tak sympatický nepřipadal. Zamával mi před nosem policejní plackou a polohlasem, skoro důvěrně, asi aby ho za plotem špehující sousedka neslyšela, mi sdělil, že se mám dostavit toho a toho na policii. A že o tom nesmím nikomu,  ale opravdu nikomu, ani špitnout.  Mé otázky, proč a zač, zůstaly nezodpovězené. Jen mi bylo ještě zdůrazněno, že přijít opravdu musím, jinak že se dopustím závažného trestního činu. Celá jsem se rozklepala a vyděšeně začala  zpytovat svědomí. Nikdy jsem s policajty neměla co do činění.  Ovšem na žádný hanebný, mnou spáchaný zločin, jsem si nemohla vzpomenout. Nezbývalo, než vyčkávat onoho soudného dne.

V  ponuré místnosti seděli dva civilní policisté a mě už známý (ne)sympaťák. Byla ve mě malá dušička, tetelila se strachy a chtěla opustit mé tělo směrem  k nebeským výšinám. Pánové se na mě úporně  a mlčky zahleděli, jako by mě chtěli svými pohledy hypnotizovat. V té chvíli jsem si pŕipadala opravdu jak zločinec. Psychologické dušení trvalo snad celou věčnost, alespoň mě to tak připadalo.

Nakonec se jeden rozhovořil. Byla mě položena otázka, zda-li vím, co je to vlastizrada. A jak dlouho se za ní sedí.  Dlouho a natvrdo. A jestli se nezachovám dle jejich rad, budu z ní brzy obviněna. Přece si nechci zkazit život. Stále ještě jsem vůbec nic nechápala, co že tak hanebného a strašného jsem spáchala, že mi  vyhrožují kriminálem.

Záhy se mi dostalo vysvětlení. Stýkám se prý s cizincem ze západu a jsem proto podezřelá z protistátní činnosti. Prý jsme byli viděni v blízkosti ruské posádky, co že jsme tam vlastně dělali? Kupovali  v jejich vojenském obchodu ruský kaviár, byl dobrý a levný, to snad není trestné. Dostávám západní časopisy? Dostávám, takové ty časopisy pro ženy, kde je spousta receptů na vaření a všechno možné, co může obyčejnou ženskou zajímat. Pak také modní katalogy, ze kterých lze objednat oblečení.  V nich snad nemůže nic protistátního být. Mýlila jsem se.  Prý bych se divila, ale může, to že já nemůžu sama posoudit. A že mě tedy hned odvezou domů, abych jim časopisy předala k posouzení nezávadnosti. Proč ne, klidně, jen jestli jim nevadí, že onen cizinec je právě u mě doma, když je všechno tak tajné, tak aby se  třeba něco nedomák, že. Načež se jeden policajt zvedl a odkráčel.

Když se  po dlouhé chvíli vrátil, byl vzteky v obličeji celý rudý. Začal na mě řvát, že mě ty srandičky brzy přejdou. Co jim to věším na nos za bulíky, jestli si myslím, že jsou blbci, to že nejsou. Byli si  to totiž prověřit, nikdo u mě  doma není, protože cizí  auto tam nikde  před barákem neviděli.  Ani ho vidět nemohli, on totiž přijel  s kamarádem, který pak pokračoval v cestě dál. Všechno bylo čím dál tím absurdnější.

Pak přišel ještě jeden chlapík. Nebyl to policajt, ale předseda svazácké organizace. Ten po mě chtěl, abych podepsala papír se slibem, že ukončím můj styk se západem, jinými slovy, že dám svému milému kopačky.  Budu tak zachráněna a spasena. Jinak že mě opravdu hrozí kriminál pro vlastizradu. To už jsem se dala do breku, ale papír nepodepsala.

Jaká byla vlastně moje vina? Obyčejná, mladá, ztřeštěná  holka  se po uši zamilovala do kluka. Co na tom, odkud byl. Prostě to byla láska převeliká. Pro někoho jiného  však vlastizrada.

A jak to všechno dopadlo? Pustili mě. Po týdnu si přijeli pro časopisy a  modní katalogy. Prý pro jistotu. Nebudou-li škodlivého charakteru, že mi je vrátí. Nevrátili. Tak nevím. Třeba v nich našli nějaký   závadný recept jak uvařit podezřelého  humra či jak uplést svetr s nějakým méně vhodným vzorem, který by mohl uškodit státnímu zřízení. Možná, že jim jejich manželky katalogy nevrátily a po večerech si v nich před spaním  listovaly, aby věděly, co letí a co si pak   mají koupit v Tuzexu. Kdo ví, dneska je to už všechno jedno a k neuvěření...