Jak je to s prohibicí ve Švédsku.

Když jsem se měla před 20 lety stěhovat do Švédska, spousta známých měla obavu, co tam jako v té mrazivé zemi na severu budu dělat. A navíc že tam mají prý i prohibici. Obávali se a při tom se tvářili dosti soucitně, něco ve smyslu chudák holka, nebude si moci dát ani grog či svařáka, až jí budou zuby jektat zimou. Moje starostlivá máma mně zakoupila kožich ze syntetického králíka, to abych neumrzla. Do kufru jsem přibalila k flašce becherovky i jiné lahvinky se zakázaným obsahem, to abych měla pro případ potřeby. Za totáče se po světě tolik necestovalo jako dneska a o Švédsku se toho mnoho nevědělo. Spíš kolovaly takové ty zaručené fámy. Jako ta s tou prohibicí.

Obavy to byly zcela zbytečné. Neumrzla jsem. Nakonec zimy v jižním Švédsku jsou díky přímořskému podnebí  mírnější jak v Česku. A ani jsem neuschla touhou po kapce dobrého vína či panáka něčeho ostrého. Nedostatkem alkoholu jsem nikdy netrpěla.

Pravdou je, že ve Švédsku se konzumuje alkohol, neboli s odpuštěním chlastá, stejně tak jako všude jinde. Jen vztah k alkoholu je  poněkud jiný než třeba u Čecha nebo Dána. Ne nadarmo se říká, že někdo chlastá jako Dán. Dáni si rádi dají do čuchometru a nestydí se za to.. Patří to k jejich stylu života. A k tomu neskonale kouří. Když jsem poprvé byla v Kodani na modních veletrzích, docela mi vyrazilo dech, jak se všude hulilo. A to, prosím, mezi konfekcí. Tu seděli obchodní partneři, po zemi rozložené kolekce, tu se uzavíraly smlouvy, v jedné ruce cigareta, v druhé skelnička šampáňa. Ale to už je o něčem jiném. 

Kdežto Švédi jako by se za alkohol styděli. Teda ti slušní. Ochlastům je špatná reputace úplně volná, neberou si žádné servítky a klidně se opíjejí na veřejnosti. To slušňáci ne, ti jako by chtěli celý ten svůj vztah k alkoholu ututlat, dá-li se to tak nazvat. Všechno je to zahaleno jakousi rouškou spiklenectví, pocitem něčeho zakázaného. Možná pozůstatky z dob minulých. kdy byl alkohol skutečně zakázán a pak vydáván na knížku. Ale jen mužskému pokolení. Pěkný nesmysl. A jak je známo, zakázané ovoce nejvíc chutná. Obzvlášt za hranicemi švédského království. Tak se to alespoň jeví mně.

Přirovnala bych to asi jako k tomu, když vypustíte ven týden zavřeného psa. Taky neví co by radostí dělal. Skáče, štěká a vyvádí. Stejně tak Švédi. Jakmile se ocitnou v zahraničí, konec tutlání. Hned na lodi se dají do bujarého opíjení se levným alkoholem podle zásady ani chvilka a ani kapka nazmar. Dost ubohý pohled na hulákající opilou švédskou mládež, jak se válí po po palubě mezi plechovkami piva a flaškami alkoholu z Free Shopu. Cestu do Alp prospí v opileckých výparech v autobusu a pokráčování následuje celý týden - efter ski opíječky, noční maratony po barech a tak podobně. Nakonec se ani není čemu divit, že na leckterých rakouských gasthausech jsou vylepené cedule ve švédštině, které zvěstují, že švédští hosté tam nejsou vítáni.

Samozřejmě, že všechna švédská mládež neskonale nechlastá, stejně tak jako nechlastají všichni Švédi nebo všichni lidi na světě.

Kdysi dávno ve Švédsku prohibici skutečně měli. Přežila až dodnes, sice v upravené podobě, ale je tu. Státní monopol tzv. Systembolaget , coby záštita podvojné morálky státu - na jedné straně omezit přístup a spotřebu alkoholu a na druhé straně si současně  mastit státní kasu z prodeje vysoce zdaněného alkoholu. Alkohol s obsahem vyšším jak 3,5 % se může prodávat tedy jen v těchto speciálních prodejnách "Systembolaget" s omezenou otevírací dobou. Tomuto cirkusu pak velí manželka bývalé hlavy státu. V mých očích degradace švédského občana na nesvéprávného ochlastu, který by se upil k smrti, kdyby nad ním nebděla ochranná ruka a mohl si koupit flašku lihoviny v normálních potravinách v sobotu odpoledne nebo i v neděli v podvečer. Tak jak se to dělá jinde.  Nikdy mi nepřipadlo, že by národ český, nebo jiný, kvůli tomu byl bandou opilců. No jo, jiný kraj, jiný mrav.

Do Systembolagetu už ze zásady nelezu. To raději budu na suchu. Snad je to i má forma jakéhosi protestu. Kdysi to bylo dosti kuriozní zařízení. Po vstupu do prodejny jste si vzali pořadové číslo, abyste nemuseli stát ve frontě. Čekání jste si mohli krátit obhlídkou nasvícených skleněných vitrín s láhvemi alkoholu, s popisem jejich obsahu a katalogovým číslem. Když se vám u pokladny rozsvítilo vaše číslo, mohli jste přistoupit k pultu. Tam obvykle stála nepříjemná a strohá osoba. Nikdy jsem se nemohla ubránit pocitu, že mě propichuje svýma odsuzujícíma očima a snaží se mi vnutit pocit špatného svědomí. Této osobě jste pak sdělili katalogové číslo vaší vyvolené lahvinky, ona se odvanula někam mezi regály a odtuď posléze milostivě přinesla vaší objednávku. Neochotně ji strčila do igelitky, propíchla vás znovu očima, sebrala peníze a má úcta. Cestou domů pak bylo slušností  igelitku charakteristické barvy decentě ukrývat, aby vás snad někdo neviděl a neocejchoval. Dnes už jsou Systembolagy poněkud zmodernizované a přestavěné na samoobsluhu, takže se nemusíte přes pult doprošovat. 

Dodneška nezapomenu na přelidněný Systembolaget kdysi dávno, před velikonocemi. V krámě narváno k prasknutí, fronta se vinula až ven. Asi jako když za totáče přivezli banány. Lidi se srocovali, čekali, vyčkávali, až na ně přijde řada, dítka v kočárcích řvala, nervozní mámy je uklidňovaly. lidi se postrkovali, hele, nepředbíhejte, jo... co jeden nevytrpí kvůli banánu nebo flašce Absolut vodky.

Pak je tu ještě jeden paradox. Plnoletým občanem se ve Švédsku stává člověk ve svých osmnácti letech. Může řídit auto. Dle zákona je zodpovědný za své činy. Ovšem ne natolik zodpovědný, aby si mohl jít koupit flašku vodky do Systembolagu. Na to si musí počkat až do dvaceti.  

Komu se ale zachce levnějšího alkoholu, musí za ním vyjet do sousedních států. Záleží na tom, kde je to právě díky přepočtu koruny nejvýhodnější. Výlety za účelem nákupu piva a lihovin jsou snad i takvou lidovou zábavou. Jsou častým předmětem rozhovorů, Švédi se rádi vychloubají tím, kde, jak a za kolik toho alkoholu nakoupili a propašovali s sebou domů. Je úžasné pozorovat například ruch v přístavu po připlutí lodě. Terminál se zaplní pachtícími se lidičkami s přetíženými kárkami a taškami na kolečkách, na nich dovedně naskládané vysoké pyramidy z kartonů lihových pokladů. Jak se lopotí a tu svou lihovou "kuličku" si s sebou starostlivě valí domů jak ten brouk hovňous. Z lodě vyjíždějí auta, čumák zvednutý k nebi, zadní péra úpí pod tíhou nákladu. A limonádové lahve to nejsou. Když už, tak už, aby se ta cesta vyplatila. 

Ten, kdo chce pít, si alkohol opatří tak jako tak. Černý trh s alkoholem kvete. Nejhorší na tom všem ale je, že nekalí živlové prodávají po domácku vyrobený alkohol. A kdo ho obvykle kupuje? Mládež.  

Mám jeden Systembolaget přímo za roh a přes ulici. Není u něho parkoviště. Záměrně. Auta proto parkují před mým krámkem. Každý pátek je tu pořádný mumraj. Před svátky chaos. A to i když je před výplatami a všude jinde pusto. Auta startují, výfúkové zplodiny smrdí, láhve v igelitkách vesele cinkají. Slyším to a cítím skrz větrák až v kanclu. V pátek se přece nakupuje v Systembolagu. V pátek se slaví konec pracovního týdne. V pátek se odměňuje za dobře vykonanou práci. V pátek se pije. Málo nebo hodně, to je jedno. Pátek je pátek a k němu patří alkohol. Pije se spíš doma než v hospodě. Alespoň na maloměstě. Proč? Jednak není  ani kam do hospody jít a když je, tak pití je tam nekřesťansky drahé. Pro uzavřeného Švéda je nakonec ekonomičtější a pohodlnější dát si do trumpety mezi čtyřmi stěnami domova. Nikdo mě nevidí, nikdo mě neodsoudí. K tomu účelu si mnozí budují v obýváku domácí bary. Se vším všudy - barovým diskem a barovými stoličkami. Normální Čech se nestačí divit.

Pozorný čtenář jistě pochopí, že píšu s jistou dávkou ironie a nadsázky. Nesnažím se o nějakou generalizaci či studii, to ne. Jsou to jen mé vlastní postřehy a reakce na jevy odlišné mé české povaze.