Tuhle večer slyším, že je někdo pod oknem. Bylo už dost pozdě. Co se tam zase děje, nemohla jsem si odpustit a šla zvědavě načuhovat oknem dolů do průjezdu.
Stály tam dvě dívčinky. Spíš se klátily. Mohlo jim tak být sotva patnáct. Měly co dělat, aby se udržely na nohou. Lehce oděny, minisukýnka těsně obepínající hýžďové svaly, tenounká miniblúzička s odvážným výstřihem, zřejmě na cestě z nějaké oslavy. Muselo je hřát mládí či vysoká hladina alkoholu v krvi, venku byla pořádná zima, teploměr sotva nad nulou. Něco blábolily, náruživě u toho popotahovaly z cíga a připitoměle se hihňaly.
Jak tak na ně zvrchu koukám, holky se po chíli vzchopily a že jako půjdou dál. Místo směrem do ulice si to ale namířily směrem do dvora. Přemístila jsem se k oknu v ložnici, abych zjistila, co mají na našem dvoře za lubem. To už jedna z nich seděla na bobku u brány při zdi, sukni vyhrnutou až pod bradu. Druhá naproti ní zaujímala právě stejnou pozici.
"A že jsem tak smělá, dámy, co tu vlastně děláte?" zahulákala jsem na ně z okna v prvním patře. Předpokládala jsem, že se holky leknou a zmizí jak pára nad hrncem.
"Chčijeme," vydralo se nezúčastněně z líbezných úst první dívenky. Nenechala se rušit a klidně pokračovala dál v započatém konání, zatímco pohledem pátrala, odkud že se to na ni mluví. Cígo jí viselo v koutku pusy. Kouř jí stoupal do očí a asi pořádně štípal, protože dívenka s hlavou nastranu neskonale mžourala. Nejisté pohyby jak ve zpomaleném filmu. Mozek omámený lihovinou nebyl schopen rychlejších reakcí.
"Tady nemáte co dělat," podotýkám už rozzlobeně.
"A co má jako bejt?"
Nic. Co by bylo. No jasně.
Jen že si tu káči klidně a beze studu močí na našem dvoře a vůbec jim nevadí, že na ně koukám. Alespoň té jedné to nevadilo. Ta druhá byla ke mě zády. Nemohla mě vidět. Ale musela mě slyšet. Konečně jí snad došlo, že se něco děje a zvedla hlavu směrem k oknu. Chvíli soustředěně zaostřovala a když mě konečně zaregistrovala, nechápavě na mě dost dlouho čučela. Konečně milé dívence došlo, že ji někdo z okna pozoruje. A pak nabraly věci divoký spád. Čůrající děvče strašlivě, ale opravdu strašlivě zaječelo a dalo se do panického klopýtavého úprku. Ječelo celou cestu průjezdem až na chodník. Jestli neměla dobrý svěrač, určitě nedoběhla suchá. Její salámistická kámoška se lážoplážo zvedla, stáhla sukni a odebrala se vrávoravě směrem mizející jekot.
Tyhle dvě dívenky nebyly první ani poslední, co si v našem průjezdu chtěly ulevit.
Nedávno zastavilo na parkovišti hned vedle zánovní Volvo. Zezadu vyskočily dvě slečny a hurá, hnaly si to hihňajíc se průjezdem k nám na dvůr. Bylo zřejmé za jakým účelem. Pánové se tolik nenamáhali. Postavili se čelem k výloze obchodu hned vedle auta a rozepnuli poklopec. Když na ně muž z okna zahartusil, že si jaksi pletou veřejné záchodky s něčím jiným, dívenky se lekly a vyplašeně mazaly zpět k autu. Zato pánové byli drzí až hrůza. Sprostě mu nadávali a hanebně gestikulovali. Pomohla až výhružka, že si na ně dolů dojde. To pak hupli do auta a zmizeli. Zřejmě zastavili někdo o kus dál, aby si slečny mohly ulehčit, když jsme jim to tak nešetrně překazili.
Nevím, ale něco mi říká, že doma si na vlastním nebo před vlastním nikdo nemočí. Na vlastním ne, ale na cizím? Nema problema. Asi si pořídím na bránu ceduli
"Pozor zlý pes! Žere hlavně lidi, co si dělají z průjezdu záchod".
Třeba to vzbudí trochu respektu.
