Dneska ráno mě z postele vyhnalo zemětřesení

Probudila jsem se hrůzou. Srdce bušilo strachem. Z oknem tma. Kde mám brejle? Nevědět, co se kolem děje a ještě k tomu nevidět, to není dobrá kombinace. Ne, nebyl to sen. Takhle jsem se dneska ráno vyděšeně probudila, když se celý dům otřásal v základech. Snad mi ten náš barák spadne na hlavu, napadlo mě.

Na skříni poskakovala holčina plechová pokladnička a řádně při tom rachotila. Posadila jsem v posteli a celá přiblblá se usilovně snažila pochopit, co se v rozmazaném světě kolem mě vlastně děje. Všechno se otřásalo, vibrovalo a klepalo. Já taky. Strachem. Zezdola jako bych tušila jakési podivné, velice vzdálené, zlověstné dunění. Velice nepříjemný pocit. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. Zemětřesení? Blbost. Někde na Filipínách, ale ne tady, ve Švédsku. Tak co to vlastně, k čertu, je? Ještě mě napadlo, tak a teď se vysype zeď, podlaha sa nakloní, z prvního patra nejdříve vypadnou skříně a za nimi, jak na skluzavce, vyjedu na ulici já i s postelí a do hlavy mě na ukončenou bací trám. Jak ve špatném filmu.

Než jsem si uvědomila, že bych měla sebrat holku a honem pryč, z baráku ven, všechno přestalo jako když utne. Najednou bylo ticho. A do toho ticha se ozval hlásek mé vyděšené dcery: "Mamí, co to bylo?" Začala nabírat do breku.

"Já nevím, snad zemětřesení?" obejmula jsem ji. Nějak se  mi tomu opravdu nechtělo věřit, ale jak jinak si tohle hrůzyplné divadlo vysvětlit. Na hodinách bylo právě dvacet minut po šesté. Honem, snad ještě muž neodjel do práce, měl by být dole na dvoře. Auto už ale bylo pryč.

"Kde jseš?" volám vyděšená na jeho mobil, "tady bylo právě zemětřesení." Asi si v tu chvíli musel myslet, že jsem se pominula. Sice mě začal uklidňovat a nabídl se, že pojede domů, abych se nebála, ale jaksi chabě, zřejmě si myslel své o pomatených ženských. Nevím, ani bych se nedivila. Nebo mu křivdím?

Měla bych někam zavolat? Ale kam? Zeptat se, co se děje? Ale koho? Kdo mně uvěří? Přece se mi to jen nezdálo. Jak jsem se později dověděla, mnoho vystrašených lidiček volalo SOS alarm. To mě v tu chvíli nenapadlo.

"Mamí, že jsme dost daleko od moře?" zajímalo se dítko. Měla chudák obavy, aby se na nás záhy nepřihnala ještě nějaká tsunami.

Za chvíli volal muž. Už dojel do práce v Malmö. I tam jeho kolegy zemětřes docela slušně vyděsil. A to jsou chlapi. Nebojsové.

Ze zpráv jsem se dověděla, že zemětřesení bylo znatelné v celém jižním Švédsku a i v Dánsku. Dosáhlo síly 4,5-5 Richtera, což je na švédské poměry neobvykle silný otřes. Epicentrum ca 60km východně od Malmö a 9km severovýchodně od Ystadu. Tedy kousek od nás.

Nikdy bych se nenadála, že zažiju zemětřesení na vlastní kůži. Poměrně malé zemětřesení, ale i tak mi nahnalo strachu dost a dost.