Děje se toto v Česku také?

Tuhle mě zaujal článek v denním tisku (Skånska Dagbladet 7.10.2009): Otec vyhrožoval své  mladistvé dceři, že kleštěmi  přeštípne její piercing. Byl proto odsouzen za nezákonné ohrožování a násilí  k podmínečnému trestu, k pokutě a odškodnému.

Otec se již dříve  nemohl shodnout s dcerou ohledně jejího piercingu v obličeji. Nakonec se ale oba domluvili, že pokud dcera nebude zanedbávat školu, může si  piercing ponechat.  Když se otec dověděl o dalších neomluvených hodinách, po hádce v telefonu se u ní náhle objevil v bytě. (Z článku nevyplývá, zda dcera bydlela u někoho z rodičů nebo sama.)

Dcera tvrdí, že ji otec vtlačil do sedačky, sedl si obkročmo na její hrudník, mával kleštěmi před jejím obličejem a vyhrožoval, že jí piercing kleštěmi přeštípne. 

Otec tvrdí, že ho dcera chtěla pokopat a proto jí držel jen nohy. Kleštěmi mával před jejím obličejem se záminkou dceru postrašit.

Svědek celé scény podporuje tvrzení dcery.

Otec byl odsouzen pro  mírné násilí a nezákonné vyhrožování k podmínečnému trestu a k pokutě 10.800 korun švédských, k odškodnému dceři ve výši 5.000 korun švédských, k poplatku 500 korun fondu obětí zločinu a k zaplacení výdajů za advokáta ve výši 13.000 korun.

Otec byl souzen již dříve pro násilí vůči dceři. Dcera nepřišla  zavčas domůl  a neoznámila, kde se zdržuje. Když ji otec našel u kamaráda, pohádali se. Dcera tvrdí, že ji otec udeřil přes ruku, aby pustila mobil, který pak vyhodil z auta střešním oknem. Otec tvrdí, že dceru neudeřil. Modřinu na dceřině ruce soud neuznal za prokazatelně zaviněnou otcem.

Skutečnou pravdu znájí jen ti dva. 

Je třeba honit onoho otce po soudech? Je opravdu násilníkem a nebo jen starostlivým otcem, kterému v kritické chvíli a třeba i ze zoufalství nad  bezvýchodností situace, ujede ruka a kteremu záleží na dobru dcery? Je správné, aby děti udávaly vlastní rodiče třeba jen pro pohlavek? 

Závěrem jen dodatek. Aby nedošlo snad k nějakému omylu. Nejsem přívržencem násilí  na dětech, to opravdu ne, ale ruku na srdce -  někdy jedna facka v pravou chvíli dokáže udělat zázrak. Jako když jsem po maturitě utekla z domu ke svému klukovi. Doma mě nutili k dalším studiím na vysoké a já se vzepřela. Brácha si pro mě tenkrát přišel. Jak jsem otevřela dveře, chytla jsem jednu mezi oči, až mi polámaná ťapka brýlí rozrazila kůži nosu do krve. Ale nikdy by mě opravdu nenapadlo ho pro to honit po soudech. Nakonec měli pravdu ti dva, moje máma a brácha. Roky na vysoké patří navždy k nejlepším rokům mého života. A o ně bych svou tvrdohlavostí přišla.

Ale to sem snad ani nepatří. No nic, časy se mění a doba je dneska jiná, lidi se soudí pro ledacos...

P.S. Neboj, brácho, dávno jsem ti odpustila:0)