Přemluvili mě, abych si pořídila řidičák. Nechtělo se mě, nač taky. Kam jsem potřebovala, tam jsem si zašla, kam jsem nemohla zajít, tam jsem dojela autobusem. Novopečená úča, na auto jsem stejně neměla, tak co.
Teorie byla velice nudná, praktická údržba pak ještě nestravitelnejší. Přečkala jsem tato muka ve zdraví a dospěla k jízdám. Se smrtí v očích jsem se pak řítila závratnou rychlostí, tím míním sotva padesátkou, po velice úzkých silnicích, úzké připadaly možná jen mě. Nejvíc jsem se hrozila toho, že budu muset zastavit někde v kopci a jak se pak zase rozjedu, to mi bylo převelikou záhadou. Učitel autoškoly si mě dobítal, že mám start jak Fittipaldi.
Došlo i na večerní jízdy. Situace o to hrozivější, že ke všem už tak komplikovaným úkonům, jak ovládnout plechový nesmysla na čtyřech kolech, přibylo jestě přepínání dálkových světel. Jela jsem z kopce a za zatáčkou se nečekaně vyhouplo auto. Podařilo s mě hbitě přepnout světla aniž bych se při tom ocitla v příkopě. Zato řidič v onom autě si klidně pokračoval s dálkovými na plné pecky a vůbec mu nevadilo, že mě totálně oslepil. Pro mě, coby nezkušeného začátečníka, situace na infarkt. Zoufale jsem poulila oči ve snaze rozpoznat silnici od příkopu. Při tom jsem zlostně cedila mezi zuby, abych si ulevila:-To je ale čuŇák, světla nesklopí, blb jeden...
Po nějakém čase se mi přes kamaráda, taky učitele autoškoly, doneslo, že po autoškole koluje pěkná historka o jedné paní učitelce, jinak takové slušné , ale za volantem nadává jak dlaždič. Ta sprostá paní učitelka jsem měla být já. Proč?
Malá záměna ň za r a za volantem neseděl čuŇák, ale někdo, spíš něco, úplně jiného.... a ze slušné holky se vyklubala pěkná dlaždička.
