První středu v srpnu začínal zákonem povolený lov raků ve Švédsku. A hnedle byl důvod k oslavě, které se tu říká kräftskiva. Zákon byl sice později zrušen a z oslavy se stala tradice. Kdo si raky neuloví, může se je koupit mražené v kdejakém obchoďáku a dneska už po celý rok. Dovážejí se z Číny, Turecka a nebo z Ameriky. Raci z domácího chovu jsou pak nejdražší a patrioti tvrdí, že chutnají nejlíp. V novinách se dočtete, které raky letos zásadně nekupovat a jací jsou prý nejlepší.
Jak taková kräftskiva vypadá?
Pozvete pár přátel. Nakoupíte směšné papírové kloboučky s gumičkou pod bradu, aby vám nepadaly do talíře, papírové bryndáky a ještě ubrousky s motivem raků a kvetoucího kopru. Pojídat raky je totiž pořádná piplačka a taky patlačka, tak abyste se při tom moc nepocmrndali slavnostní oděv. No a protože se koncem léta už dříve stmívá, lampiony v podobě rozšklebených sluníček navodí tu správnou atmosféru. Zavčas taky zaběhnout do Systembolagetu, oné nepochopitelně pitomé speciální prodejny s alkoholem, abyste zavčas nakoupili pivo, pálenku či jiný alkohol, bez kterého by se žádná kräftskiva neobešla. Když je kräftskiva, musí se u toho pořádně, s odpuštěním, chlastat, jako o závod a k tomu si i pěkně pozpívat košilaté písničky - snapsvisor - vytvořené právě pro tento účel. Ty se sborově nejprve zpívají, později už jen vyřvávají. To záleží na stupni opilosti. Na povel a s panákem v ruce. Skål! A šup tam s ním. Brrrr, to to bylo ale dobrý. Pak trocha piplačky a snahy vydolovat kousíček račího masíčka z klepeta. Bacha, nepropíchni si u toho prst či si jinak neubliž. Proč ti raci musejí mít tak tvrdý krunýř! Hmmmm, tenhle rak má najednou nějak moc klepet, to je divný. A jedeme nanovo, držte si klobouky! Panáka do ručky, zazpívat si, skål a šup tam s ním...
Slabší jedinci nemají naprosto žádnou šanci.
"Přijeďte," volal děda, " nachytám pár raků, už jsem připravil pasti a co chytnu, to pak sníme. Tak přijedete, že?" Děda s babčou měli hnedka za barákem malý rybníček. Byla to spíš taková větší louže s jedním stařičkým kaprem a spoustou raků. Rakům se tam dařilo. Pod travnatými břehy a v čisté vodě švédského venkova se vesele množili. Kromě dědy a jeho pastí tam neměli žadného nepřítele.
"Tak na tohle já nemám nervy, to si , pánové, zařiďte sami," prohlásila babča, když děda přinesl do kuchyně kbelík s raky. Ještě postavila na plotnu velikánský železňák s vodou a zmizela z kuchyně jak pára nad hrncem. Za chvíli se ale vrátila ze zahrádky s pořádnou kyticí už skoro kvetoucího kopru a strčila do hrnce. Raci bez kopru, to není ono.
Raků nalezlo do dědových pastí toho roku dost a dost. Tmavohnědí krasavci s velikými klepety se plácali jeden přes druhého, jak se pokoušeli s kýble dostat na svobodu. Byli to pořádní macani.
V rybníku by jim bylo líp.
Voda se vařila. Obsah kýblu do ní vysypán. Chvíli se ještě z hrnce ozývalo chrastění krunýřů a klepet. Pak už nic... Dokonáno. Za 10 minut z vody ven.
Když vytahovali vařené raky z hrnce, v tu chvíli jsem pochopila, proč se říká, že někdo zčervenal jak rak.
Babča prostřela na terase. Naštěstí přihlouplé kloboučky vynechala, asi vzhledem k věku, ale ubrousky, ty musely být stylové, to jo, na to si potrpěla. Postavila obrovskou místu vařených raků doprostřed stolu a prý ať si necháme chutnat. Sama je nejedla. Pro ostatní, raky nejedící, připravila krevety. Stejná piplačka je olupovat, i když ne tak tvrdá práce. Krunýřky mají přece jen měkčí.
Děda už měl připravenou flašku vodky a dal se se synem do práce. I zapěli si z plných hrdel, raků pojedli. Flašku za večer zdolali a flaška udolala naoplátku zase je. Dali si, kluci, do trumpety.
Ale to už je dávno. Jak zpíval Walda - to všechno odnes čas.
Dědovi je dneska přes osmdesát. Vysedává nadále na terase, i když na jiné. Raky už moc nemusí, zato panáka si dá rád kdykoliv. Se synem už si ale společně žádného dát nemůžou. Možná až jednou, až se sejdou tam, kam musíme všichni.
Dříve nebo později.
A každým rokem je nás nějak u toho slavnostního stolu míň a míň...
