Když jsem nedávno četl strhující historicko-dobrodružný román Kennetha Robertse „Cesta na severozápad“, který vypráví pohledem malíře Langdona Towna příběh majora Roberta Rogerse, statečného člověka a velmi schopného velitele, nenapadlo mě, že by také u nás vyšla publikace stejného názvu od jiného autora.
Spisovatel Miroslav Kačor (vlevo) při rozhovoru s prezidentem Livy Landsbergisem...Foto: B. Olšer
A přece se našli lidé, jimž nebylo stydno ukrást název cizí knihy. Jejími autory jsou bratři Mašínové a Milan Paumer, kteří popsali svoji vraždící cestu do Západního Berlína, kterou na podzim 1953 podnikli společně se svými dvěma přáteli (Zbyněk Janata a Václav Švéda však byli po přestřelkách zatčeni a později popraveni). Teprve po padesáti letech se čtenáři mohou sami seznámit s autentickými vzpomínkami smečky vrahů, jejichž jména se stala symbolem lidské zrůdnosti.
V restaurace MÁNES promluvili Olga Bezděková, Milan Paumer, ale především Zdeňka Mašínová. ČT opět bodovala. Byl přítomen její štáb, který připravil do Událostí delší příspěvek. Kdo by se divil. Natáčejí teroristy Hamásu s tisíci mrtvými na svém kontě, proč by se nevěnovalI vrahům sedmi lidí...?
Kauza bratrů Mašínů, věčně obhajovaný i proklínaný čin. Sedm vražd stačí, drahoušku, mohl bych parafrázovat českou komedii. V ní však šlo pouze o ztřeštěnou parodii na západní krváky. Zabiti lidé v tragédii exulantů Mašinů byli kdysi z masa a kostí, žili, měli své plány, radosti a strasti, své rodiny a děti. Rozhodně nesnili o své zákeřné smrti….
„Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam, protože jen za to byl trest deset let,“ říkal novinářům Milan Paumer. „Tak lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit. A když vás chytnou, tak ta druhá strana je o jednoho člověka, o jednoho komunistu slabší,“ sdělil, že na věc nahlíží z ryze teroristického hlediska.
Milan Paumer byl jedním ze skupiny bratrů Josefa a Ctirada Mašínových, kteří se na počátku 50. let prostříleli z Československa do NDR, poté do SRN a dál do USA. Zabili při tomto útěku sedm nevinných lidí. Proč tedy, pokud jim šlo pouze o zabití co nejvíce komunistů, nespáchali sebevražedný útok na mnohočlenné plénum ÚV KSČ. Ta druhá strana by byla o desítky super komunistů slabší a nešlo by o obyčejné roznášení letáků… Tyto otřesné trestné činy neomlouvá ani skutečné hrdinství jejich otce.
Už loni natočil televizní režisér, scénárista a spisovatel Miroslav Kačor osmadvacetiminutový film „Svědomí hrdinů“. Podle něho pak vznikla stejnojmenná kniha, kde se Kačor pokouší sdělit čtenáři také všechno to, co se do krátké stopáže dokumentu “Svědomí hrdinů” nevešlo.
(Mezi Kačorovy nejznámější patří projekty “Zapomenuté výpravy” o putování československých občanů do nejrůznějších zemí světa, které byly ve své době výjimečné, ale jež už dnes zavál čas. “Osudové okamžiky” byl další dokumentární seriál, zobrazující rekonstrukce tragických československých událostí z let 1926 až 1983. Příběhy vyšly i knižně.)
„V sobotu Mašínovci tátu zavraždili, v pondělí nám přišel kondolovat ředitel továrny a zároveň nám řekl, že musíme začít vyklízet byt, protože je podnikový,“ vypráví 65letý Stanislav Rošický, syn účetního, zabitého Josefem Mašínem. O tátu přišel 2. srpna 1952, dva měsíce před svými desátými narozeninami.
Josef Rošický s penězi původně odjet neměl. V továrně Kovolis v Hedvikově na Čáslavsku, kde se vyráběly slitiny a nástroje, pracoval jako hlavní účetní. A přepravu peněz na výplaty měl na starosti pokladník. Jenže ten byl podezřelý z krádeží v továrně, tak ho vedení pro peníze do čáslavské banky poslat nechtělo. Nahradil ho jeho nadřízený, Josef Rošický. Z Hedvikova vyjel spolu s dalšími třemi lidmi do 19 kilometrů vzdálené Čáslavi.
„Tátu zavraždili. Byla to loupežná vražda a Mašínové jsou loupežní vrazi,“ říká Stanislav Rošický. Podle něj táta nemohl ani převážené peníze vydat. Do znárodnění továrny byl totiž prokuristou u továrníka, a kdyby výplaty mladíkům dal dobrovolně, mohla by to odnést jeho rodina. Takže, gang Mašínů neokrádal komunisty, ale kapitalistické továrníky.
Nevěří ani verzi, že se otec zabil sám při tahanici o zbraň. „Uměl střílet. Za první světové války bojoval v Itálii. A proč měl u sebe zbraň? Ta se při převozu peněz vozí. A pokud vím, když Mašín střílel, ležel můj táta omráčený na zemi…“
Ve filmu vypovídají i pozůstalí po policistovi Jaroslavu Honzátkovi. “Oni teď udělají z Mašínů hrdiny, ale vždyť to byl teror,” říká syn policisty Honzátka Karel, jehož otci bylo po předchozích smrtících ranách podřezáno hrdlo. Ani jedna z těchto vražd není v právě vydané knize Mašínů zmíněna. Pro jistotu, aby náhodou neposkvrnila „dobrou“ pověst zločinců. V knize “Svědomí hrdinů” ukazuje Miroslav Kačor odvrácenou tvář “odbojové činnosti” bratří Mašínů a jejich společníků, která dodnes názorově polarizuje českou společnost. Vrací se k činům, které gang spáchal počátkem 50. let minulého století na československém a německém území.
Na rozdíl od ostatních publikací zabývajících se touto tematikou Miroslav Kačor nabízí pohled z „druhé strany“: Poprvé promlouvají potomci, příbuzní a blízcí těch, kteří se stali nepřímým terčem některého z násilných činů dnes oslavovaných a Topolánkovou premiérskou medailí vyznamenaných “odbojářů”. A také poprvé promlouvají dosud nezveřejněná fakta: autor rekonstruuje události na základě svědectví a dosud nezpracované kriminalistické dokumentace (výpovědí obviněných a svědků, pitevních protokolů obětí, fotografií z místa činu atd.).
Jak se ve skutečnosti odehrály ony známé události, při nichž byli zabiti Oldřich Kašík, Jaroslav Honzátko a Josef Rošický a vážně zraněn Jan Lecián? Jak někoho omámit chloroformem a pak brutálně zabít. To je ale hrdinství, které chce tvrdohlavě znovu český Senát ocenit dalším státním vyznamenáním...
„V letech 1993 až 2006 vzniklo několik dokumentů a publicistických pořadů přibližujících divákům tzv. kauzu bratrů Josefa a Ctirada Mašínů. Všechny bez výjimky se víceméně stavěly na stranu obhajoby jejich činů. Můj naivní pokus využít možnosti svobody výměny názorů, kterou zaručuje Ústava a pluralita v programové skladbě “apolitických” televizí, a natočit dokument s odlišným pohledem na věc, vyzněl naprázdno…” říká bezradně Mirek Kačor. Další trezorový film “na triku” České televize…?
Žádná z televizních společností a výrobních skupin neměla o projekt zájem. Kontroverzní téma, rozdělující národ, není možné prezentovat, ani tolik let po sametové revoluci, názorem jiným než tím, jenž je divákům po celá léta "ovčákovsky" servírovaný. A tak námět na dokument, v němž by tvůrci dali slovo i potomkům obětí “hrdinů”, chvíli poletoval jako cár papíru mezi dramaturgy, aby se nakonec cárem papíru opravdu stal, přestože příprava byla kvalitní, důkladná a téma jistě divácky zajímavé. To prosím mluvíme o pořád stejné koncesionářské ČT pana Janečka. Že by se soudruh cítil provinile před členy protikomunistického odboje?
“Audiatur et altera pars. Budiž slyšena i druhá strana.“ Tato demokratická samozřejmost je pro nemalou část českých médií takřka neznámá.
Líp dopadla v roce 2005 dcera Barbara jednoho z bratrů Mašínů, které MF vydala knížku "Odkaz". Z textu knihy, která popisuje všechny "obranné" akce svého otce a jeho kumpánů, navíc vyplývá, že skupina byla silně ovlivněna vágním zahraničním vysíláním Svobodné Evropy v českém jazyce, kde to dle tehdejších informací vypadalo, že dojde v brzké době k bojovému střetu mezi západem a východem, dokonce že USA zaútočí na ČSR. Po příchodu do západního Berlína však bratři Mašínové brzy pochopili, že se nic takového nechystalo.
Tento podvod nesli těžce, ale museli se s ním smířit. Přestože bojovali proti totalitnímu režimu, každý soudný člověk si na ně plivne také proto, že, nedokázali zavraždit Gottwalda, ale pouze bezejmenného policistu.. Jako čeští parašutisté Heydricha. Vražda na tyranu sice není zločinem, ale co ty hrůzné následky…?
Zkrátka samozvaní hrdinové gerilové války to měli vždycky těžké; domů nemohli a v cizině byli a budou pořád cizinci, takže vlastně zbyteční profesionální vrazi a psanci.
PS: Ještě slovo Mirka Kačora: Jde mi o připomínky, že jsem byl nekorektní. Tak tedy, ve filmu i knize jsme dali velký (ve filmu dokonce větší) prostor zastáncům Mašínů. (šéf Senátu Sobotka, radní ze Sadské Skála, tři skauti ze Skupiny bratří Mašínů). Že je film nekorektní se vyslovil pouze: ze znalců pan Žáček a z režiséru pan Vandas, který je osobním přítelem Mašínů. Jinak jsem měl od odborníků a kolegů jen pozitivní reakce. Dokence mne pochválili dva členové Konfederace politických vězňů. Když už někdo chce dokument kritizovat, musí konkrétně a hlavně se na něj předtím podívat a ne papouškovat slepě média. V tomto případě redaktora
ČT, který se na názor zeptal pouze Žáčka a Vandase a pak to prezentoval, jako mnozí historici a Kačorovi kolegové. Parametr MNOZí byli pro něj tito dva. Tato fakta jsou ověřitelná. Takže, když chce někdo dislutovat, měl by se nejdříve s causou seznámit...
Nehajlovala, neříkala Es kommt der Tag a nedávala Hitlera za vzor..
O multikulturalismu Škvoreckého a závislosti Baarové na šampusu…
Kdo je víc vinen; kdo pracoval pro nacisty nebo pro komunisty…?
(Další glosy, komentáře a ukázky z knih na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/)
