Tak jsme čtvrtí, no a co!

Po porážce od Kanaďanů jsem četl různé názory pivních hokejových stratégů na situaci v českém hokeji. I když ne pivní, tak jsem taky stratég, takže si myslím že tomu rozumím jako každý jiný Čech.  Já tomu ale doopravdy rozumím:o)!

MS v Praze je velká výzva, ale zároveň i hrozba. Hrozba že když bychom úplně vyhořeli, národ rázem přestane své idoly milovat, začne je proklínat a ti chudáci aby chodili kanálama, jak se kdysi říkalo. Fanoušek je vrtkavý běsný dav i když tomu letošnímu českému, co jsem viděl v televizi, nelze upřít sportovního ducha. Neslyšel jsem při prohře s Američany žádné pískání, na led nelétaly kelímky s pivem a diváci povzbuzovali naše kluky do poslední chvíle souboje o medaili, i když už byla ve třetí třetině téměř beznadějná. To se mi líbilo!

Taky se mi líbilo jak makali i když to už byl za stavu 0:3 ztracený boj. Včera jsme vyhrát nemohli, nelepilo to! Jsou dnové kdy to prostě nejde. Naši nebyli horší, ale ten malej, kulatej, placatej nesmysl do americký branky nechtěl. A o tom současný hokej je. Až na malé výjimky už nejde o sehranné akce, signály, geniální přihrávky před první tyčí, kdy křídlo ujede podél manťáku a pak dá zadovku najíždějícímu centrovi a ten to pošle pod víko. Hokej už není o chytrosti a vyčůranosti ve které český národ vždy vynikal nejen v hokeji. Teď je to o síle, jednoduchosti a o náhodě. Dojet za červenou, nahodit to na zadní mantinel, tam to vybojovat a když se to povede, dát to bekovi který to pere přes pět těl někam do prostoru branky. Buď to projde, nebo se to nějak odrazí a když to lepí, tak to někdo dorazí. Nebo z jakékoli pozice střílet na branku v naději že to tam spadne. Samozřejmě že lze vidět i momenty kdy jde pěkná přihrávka “mezi kozy”, jak se říká prostoru mezi kruhy a hráč najíždějící z druhého sledu, střílí. Hokej se oproti minulým letům dramaticky změnil. Současným imperativem je střelba ze všech pozic a převládají souboje po rozích, zatímco dříve to byly chytré akce a přihrávky do volného prostoru. Hokej nového tisíciletí je o poznání rychlejší nežli ten na konci minulého století. O to je obdivuhodnější co předvádí J.J.!

V minulosti bychom určité pasáže zápasů nazvali zběsilou holomajznou, ale teď se to tak hraje.

Přesto jsou některé zápasy strhující i když většinou nepadají krásné branky. Převážně jsou to rány naslepo do skrumáže kde útočníci stíní brankáři. Někomu to proletí do branky a jinému ne. Dnes jsme měli jasnou střeleckou převahu, ale prostě nám nebylo dáno.

Být čtvrtí v tak vyrovnané světové špičce není vůbec špatné i když bychom klukům přáli medaile. Jenže jsme taky mohli skončit ve čtvrtfinále. Kde jsou ty časy, kdy jsme se přetlačovali jen s Rusákama a Švédama, Kanaďani kvůli Stanley Cupu posílali druhořadé týmy, Američani byli outsideři a když jsme prohráli s Finy, byla to mezinárodní ostuda? Že dáme Francouzům nebo Švýcarům desítku se považovalo za samozřejmost.

Skončily hokejové školy, kdy ta česká, vycházející ze zajištěné obrany s bránícím levým křídlem, chytrým centrem a většinou bleskurychlým pravým křídlem slavila úspěchy. Teď hrají v podstatě všichni stejně a přijali kanadský způsob hry. Na vymýšlení nějakých chytrostí už není čas. Hráč musí být rychlý, tvrdý a navíc zatraceně silný aby obstál v nekonečné řadě soubojů u hrazení v rozích hřiště. V tom ale, snad s výjimkou J.J., nijak nevynikáme. Navíc se našim pilířům příliš nedařilo a někteří byli přes veškerou snahu střelecky značně impotentní a minulé opory neviditelné. Obrana byla děravá a i když o kvalitách Růžičky coby kouče nemůže být pochyb, prostě se to nesešlo.

Vzhledem k těmto skutečnostem považuji čtvrté místo za jednoznačný úspěch i když bramborová medaile ještě nikdy nikoho nepotěšila.

S ohledem na výsledek finále a debakl který připravili Kanaďani Rusákům, se jeví náš zápas s novým Mistrem světa v úplně jiném světle. Já tvrdím že mezi rozšiřující se špičkou může vyhrát každý s každým a je to otázka momentální situace nebo štěstí. Vůbec se toho slova nebojím. Vemte si finále! Kanada měla mimořádnou formu, ale… .

První gól náhodný od brusle. Při druhém neprůstřelný ruský golman, který měl svůj den v zápase s Amerikou a nedali by mu gól ani kdyby hráli ještě další tři třetiny, zakopne o tyčku. Třetí trefí Crosby tak, že je to nádhera, ale taky to mohla být jen tyč nebo vedle. Zavřel oči, poslal to nahoru a spadlo to tam. Bezva! I ta přihrávka na něj byla náhoda, že se to hráči tak geniálně odrazilo od špičky hole. Samozřejmě že to chtěl a když se daří tak se to povede. Když se nedaří, nespadne tam nic. Je hrozně tenká ta stříbrná linka mezi vítězstvím a prohrou! Kdyby dali první blbý gól Rusáci, kdoví jak by se vše vyvíjelo a třeba by pak na pr..le padali kanadské hvězdy, jako se to najednou začalo dít moloďcům.

Až mi jich bylo líto, ale aspoň mi včera ruský turisti pod oknem neřvali “Russia” jako předevčírem, z čehož se mi malinko ježily vlasy.

Jenže na “kdyby” se nehraje. Ale taky se ve sportu nehraje na to, že je prohra tragedie. Kdo chce jen vyhrávat ať se na sport vykašle a dá se k nějaké kapele.

Jsme malinkatý národ s historicky vysokými hokejovými ambicemi, ale svět se mění.

Netruchleme, třeba nám to za rok půjde mnohem líp nebo bychom byli za čtvrté místo vděční.

Vždyť je to jen sport.

A proto: “Hoši Děkuju! Byli jste bezva tým i když to nevyšlo!”