Pražské jaro rozpuklé tisíci tónů

Slyšet naší hymnu akusticky v podání České filharmonie je požitek, katarze a tak orgastická zkušenost až mne napadlo, že podobně jako Muslimové jednou za život musí do Mekky, měl by si Čech v tomto podání poslechnout svou hymnu. 

Nejlépe aspoň dvakrát za život.

V současnosti vůbec nejsem příznivcem image mé vlasti jak zajisté pochopíte z následujících řádků. Při performanci našeho světově proslulého symfonického tělesa jsem ale byl pohnut nejen při hymně. Podobně jako když jsem následující den sledoval koncert Laco Deczi na Jungmaňáku, to byl též neskutečný zážitek.

Koncert Martina Kratochvíla v Golem Clubu u příležitosti jeho 70tin byl jako obvykle profesionální a velmi příjemný.

Finále mého májového hudebního zkulturnění byl koncert ACDC…, k tomu se ještě dostaneme. Začněme od začátku.

První zahajovací koncert Pražského jara v Obecním domě začal příjemným zjištěním že kamarádka co mne pozvala vůbec nešetřila a máme jednu z úplně nejpřednějších řad a nesedíme na židlích nýbrž v pohodlných sedačkách.

Krátce po příchodu dirigenta zazněly první, trochu povědomé tóny, a hlavy kolsedících se začaly otáčet doleva a zaklánět zároveň co vstávali. Učinil jsem stejné a nad mým levým ramenem uviděl proscéniovou lóži ozdobenou látkou s naivním heslem že Pravda vítězí. Uvažoval jsem kde že asi vítězí a čí pravda, protože já o ničem podobném nevím a myslím si že je to právě naopak. Dát si ale na prapor nápis “Pravda prohrává” by asi byla blbost, uznávám. Nežli jsem úvahu stihl dokončit, začaly se dít věci.

Nad balustrádou lóže nade mnou se jako příšera z hlubin vynořila hlava s třema bradama a podivným pohledem v očích. Lidé kolem zatleskali a ona se předklonila aby poděkovala. Zděšeně jsem vyhodnotil situaci jako beznadějnou, protože kdyby si grcla a vyžblouchla z ní slivovice, neměl jsem kam uskočit a jistě bych byl potřísněn. Nejhorší obavy se nenaplnily.  Hlava udržela balanc a k mé radosti zmizela v hloubi lóže.

Podíval jsem se zvědavě na druhou stranu a druhá lože byla sympatičtější. Vykukovala tam hlava Krnďy a já si nemůžu pomoct, z nějakého zvrhlého důvodu je mi ta dáma sympatická, díky obrovským brýlím a jak divně mluví.

Ale let’s f..k politics a věnujme se tomu proč jsem tam byl.

Večer zasvěcený B.S. a jeho Mé vlasti ve mně vyvolal úplně jiné pocity než když jsem coby žáček ZDŠ chodil na povinné koncerty vážné hudby a stříleli jsme po učinkujících bábrdlata z gumičky natažené mezi palcem a ukazováčkem.

Možná jsem už trochu dozrál protože mne jejich zanícení a naprosto profesionální přístup naplnily nadšením. O nádherných melodiích linoucích se z nástrojů ani nemluvě.

První housle hrály tak dynamicky že bylo zřetelně vidět jak jim praskají žíně na smyčci a třetí housle (pokud něco takového existuje) byly tak sexy, že jsem si je tajně fotil a natáčel na mobil a měl jsem pocit že jsem se na chvíli zamiloval.

Byla to nádhera a když jsem pak doma usínal, cítil jsem klid a mír které asi vážná hudba svým posluchačům přináší. Nevím, moc často ji neposlouchám, na rozdíl od Jazzu.

Byla to shoda okolností, že jsem se několik dní před památným večerem dozvěděl od kamarádů v Public Interest, že jestli jsem neviděl rozhovor s Laco Deczi na DVTV, tak jsem přišel o nejvíc na světě, co se interview týče. Doplazil jsem se ovíněn domů a na dobrou noc jsem si to pustil, že bych při tom jako mohl usnout.

Pěkná blbost! Laco s Veselovským, kterého jazzman neustále odbourával, mne rozchechtali a touha spánku zmizela za devatero řekami a sedmero horami.

Pokud jste neviděli, závidím vám! Dejte to, nemá to ošybku. Ale pokud jste přecitlivělí a neradi slyšíte jak inteligentní lidé ve skutečnosti mluví a máte rádi pokrytectví spisovného jazyka, tak ne!

A pak mi kamarád oznámil že Laco hraje na Jungmaňáku před novou prodejnou Supraphonu a že se znaj a dem.

Šli jsme a “tepláky man” zářil. Jeho trumpeta mne tak dojímala že jsem uvažoval jestli nejsem v přechodu a proto přehnaně sentimentální.

Chlapi prý nemaj přechod, tak to asi bylo tím jak skvěle hrál.

Když jsem se pak chechtal jeho přirozenosti a vtipnosti při pokecu, zamiloval jsem si ho tak, že jsem si ho nechal podepsat na kus papíru s věnováním mně.

To nikdy nedělám a podpisy nesbírám. Jedinou výjimkou byl Wynton Marsalis kdysi v Alcronu který byl obdobně boží, tak jsem mu nabídl k podpisu záda mého baloňáku a přesto že už je fix vybledlý, stále mi přináší radost když na něm spočinu okem.

Laco visí pod magnetem na lednici a když ho vidím, pořád se v myšlenkách vracím k tomu milému večeru.

Martin s Tony Ackermanem v Golem Clubu “vařili” jako obvykle a i když jsem je jen slyšel a vizuálně nesledoval (už jsem je viděl mockrát na rozdíl od kamarádek a kamarádů kteří se tam sešli) ta plnotučná muzika hladila bubínky. Je zvláštní asociace že jsem si na ně vzpomněl při sledování ACDC, byste si třeba mohli myslet.

Omyl!

Stále mám v hlavě jak na mne kdysi dávno při hokeji, když jsem jej hrál a bylo mi třicetdva, fanoušci na stadionech soupeřů křičeli: “zalez už do hrobu dědku!”

A tak když jsem při konceru ACDC v Letňanech pozoroval obtloustlého Axl Rose a původní členy ACDC, evidentně s úmrtními listy po kapsách, kteří to rozjíždějí tak až vás mrazí v kostech a zalití potem, jasně že nakopnutí bílým práškem, vám dávají tolik radosti, je zřejmé že….”times, they are changin”, jak zpívá jiný gerontogigant. Někteří dědci to prostě furt proklatě umí a mladí je milují.

Ať už Rolling Stones, Laco Deczi, Martin Kratochvíl nebo ACDC.

Desítky tisíc fanoušků které se v Letňanech sešly a dokonce byly, až na malé výjimky, ochotny přijmout novou průlomovou technologii cashless, která pomocí bezhotovostních plateb zrychluje servis a znemožňuje klasický český švindl, jsou toho důkazem.

Hudba je nádherná,

hudba je radost a 

v jakékoli podobě

ta nejčištší návyková droga

Díky ti, pražské jaro 2016, že jsi mi přineslo tolik hudebních zážitků!