Facebook – Mít či Nemít, toť otázka !

“Ty nemáš fejsbůk, si normální? To píšeš blogy a knížky a nejsi na fejsu? Dej se zahrabat blbče, ujel ti vlak!” Kulí na mne oči kamarádka s upřímným zděšením.  

“Na fejsbůk bych nevlez, copak sem zoufalec? Kamarádů mám dost a nejsem asociál co po večerech opuštěnej slzí a kouká na to jak jiný předstíraj jak jsou  šťastní a prezentujou to na sociálních sítích. To du radši do hospody, dám si tři kusy, dva fernety, vyřešim politickou situaci a formu Slávie. Hele sorry, to neni nic pro mě!” Kulí na mne oči kamarád, když se ho ptám, jestli viděl tu skvělou fotku s ježkem v kleci, co tam dal Public Interest.

Takže jsem to nejdřív schytal že tam nejsem a poté co tam z donucení vlezl, schytal to znovu.

Pak jsem slyšel ten vtip: “Rozhodl jsem se chovat jako na fejsbůku. Vytiskl jsem fotky z dovolené, jídlo co jsem za poseldní dny snědl, sebe ze všech možných úhlů a vyrazil do ulic. Rozdával jsem je lidem s nadějí že získám přátele. Už mám tři. Dva policajty a zřízence z blázince co na mne poslali."

Docela vtipné a výstižné…, řekl bych.

Jak už to tak bývá, každá mince má dvě strany.

Není pochyb o tom že fb je dobrý sluha a zlý pán, stejně jako oheň. Když se s ním zachází opatrně, je výborný pomocník. Když se jím člověk nechá ovládnout je dobré zavolat “hasiče”, nejlépe z psychiatrické léčebny.

Tak tam tedy jsem. Po pár týdnech co jsem opatrně objevoval zákruty a zrady které na mne můžou z této nejrozšířenější sociální sítě vyskočit, se moje tvář rozzářila.

Ozvala se mi Carmen. Nádherná řecká děva se kterou jsem v roce 1972 zažil nezapomenutelný prázdninový románek na pláži v Rumunsku. Následně jsme si posílali zamilované koresponďáky či pohledy, ale když oznámila že přijede do Prahy i s příbuzenstvem, radši jsem vztah uťal, to snad každý pochopí. Nechtěl jsem žádnou “Řeckou svatbu”.

Teď když se po více jak čtyřiceti letech přihlásila na fb, viděl jsem jak je šťastná se svými dcerami a manželem a vyměnili jsme si pár kamarádských zpráv, napadlo mne:

“Miluju Facebook, je to super vynález!”

Spojil jsem se s kamarády a kamarádkami a každý den sledoval co kdo “postuje”. Líbilo se mi že jsme obnovili spojení s mnoha se kterými už jsme ztratili kontakt a bylo to fajn. 

Pak mi ale najednou začala vadnout brada. Kromě zajímavých příspěvků co kdo kde objevil a filmových novinek Bontonfilmu, o skvělých raníčcích, poledníčcích a večerníčcích Pepy Kokty, plných smyslných žen ani nemluvě, se začali množit selfíci.

Vyprsené ženy v těch nejušlechtilejších pózách, chlapi na jachtách se zataženými břichy, či na stupních vítězů po zdolání nejvyšších met, pláže s dětičkama s hubama od zmrzliny a všichni tak šťastní, až se mi z toho chtělo zvracet. Držel jsem neboť jsem odolný a dál sledoval jak pejsek běží do vody, pak zas běží z vody, ale když se miminko pokakalo a pak šťastně kojilo, napadlo mne: “ To je peklo! S.ru na facebook, je to příšernej vynález!”

Přestal jsem ho sledovat, ale několikrát ráno mi z něj přišlo upozornění, že má někdo narozky. To byla bomba! Trpím neustálými výčitkami že zapomínám na narozeniny svých známých a fb mne jich zbavil. A když mi teď někdo vytkne, že jsem mu nepoblahopřál že měl kulatiny, mám výmluvu: “Máš bejt na fejsu woe!”

Není to zas tak úplně blbá věc, ten facebook, troufám si tvrdit.

A pak mi někdo dal skvělou radu:

“Hele vždyť je to jednoduchý! Když se někdo ukájí tím, že tam pořád postuje selfíky se svým šťastným otlemeným ksichtem nebo s parchantama u vily a bazénu, prostě ho přestaneš sledovat. Je tam na to taková funkce. Přáteli zůstanete, on se nic nedozví a když se budeš chtít mrknout co dělá, vyjedeš si jeho posty. Kde máš nějakej problém?”

Hmmm… , problém už nemám. Možná jen malinký. Poté co jsem odmázl všechny co jej používají jen jako “chlubící se platformu”, moc mi jich tam nezbylo.

Ale pořád žiju v naději, že až lidi pochopí jak je trapné se zubit do selfíků aby ukázali: “To čumíte jak se mám báječně, co?”, tak tam třeba začnou dávat něco zajímavého a pak je znovu začnu sledovat.

A i kdyby ne, to minimum zajímavých postů co nalézám, stojí za to tam být, o tom že hlásí narozeniny ani nemluvě.

Facebook je super!

Jen je třeba z něj udělat sluhu a nedovolit aby se stal posedlostí, která ve vás budí komplex prošvihnutí. Hořkost z toho jak se jiní se mají úžasně a co všechno fantastického prožívají, zatímco vy sedíte doma či v tramvaji a smutně civíte do compu nebo mobilu!