Muzikály nijak zvlášť nemusím, přesto jsem za poslední léta viděl mnohé. S radostí jsem šel dvakrát na Pomádu, mám pro ty songy slabost. Že mě podobně dostane premiéra Atlantidy v divadle Kalich, mne vůbec nenapadlo.
Informace o délce představení nebylo něco, co by obzvlášť potěšilo. Vzal jsem si radši piluli proti čurání a celé odpoledne nepil.
Miro Žbiro byl pro mne vždycky jen sympatický slovenský džentlmen, jehož písně jsem vnímal jako mnohé z dobrých. Abych strčil jeho CD do přehrávače v autě či doma, mne nikdy nenapadlo. Neudělal jsem to ani teď, je jiná doba. Při psaní těchto řádek jsem si pustil jeho hity na youtube a je mi u toho sakramentsky dobře. Normálně zírám co se to se mnou děje a že Joe Cocker, John Lennon, Eminem či Eric Clapton mají smůlu a musí počkat ve frontě. Miro mě dostává a broukám si s ním Biely kvet či Dvacetdva dní.
Přehrávám si zpětně vizuály z představení, kdy mne scénografie a světelný design upoutaly stejně jako Miro. Hned první scéna, odehrávající se v moderní kanceláři byla příjemně nasvícená a rozehnala moje pochyby, že se bude jednat jen o depresivní scény odněkud z temné hloubi oceánu. Scénické projekce ve mně probudily vzpomínky na Laternu Magiku a líbily se mi víc než hodně. A ten holčičí fotbalový tým? Ty FC Koženky mne rozesmály. Nejen proto že evokovaly starý vtip o bundě z koženky či .undě z Boženky, ale hlavně proto, že byly prostě fajn a sexy. Pohled na ně těšil oko. Ty holky jsou krásné a Brejny je nejvíc. Hned jsem se do ní zamiloval i když ostatní jsou větší prsatice. V podání Markéty Procházkové má neskutečnou dynamiku jak v řeči či pohybech a přímo z ní tryská radost z role kterou hraje. Kdybych nebyl penzista v předpitevním stavu, snad bych jí poslal kytku s navštívenkou. Možná bych jich poslal víc i představitelkám jiných postav či tanečnicím a kdybych byl gay, určitě i některým představitelům mužských rolí. Zíral jsem jak jsou všichni dobří!
Přemýšlel jsem o slovech jednoho známého producenta: "V českém rybníčku je blbé to, že u nás umí někdo buď zpívat nebo tancovat. Najít herce co umí obojí, je hustej problém.” Dovolím si jej citovat.
Buď jsem ducha mdlého nebo tomu vůbec nerozumím, ale já viděl partu skvěle zpívajících a tančících herců. Moc nemusím chlapce vrtící prdelkami, ale choreografie byla tak dobrá, že mi nevadili ani tanečníci.
Teď jsem si uvědomil že vlastně píšu regulérní recenzi a ne že jen hážu do kompu svoje pocity ze zážitku minulého týdne.
Každá správná recenze nesmí být jen pozitivní, tak let’s go najít na představení i nějaké hnidy.
Ať dumám jak dumám, na první půlce mě nic nenapadá. Svištěla a swingovala tak, že jsem se přistihl jak sebou škubu v sedadle do rytmu písniček. Když jsem se rozhlédl, nebyl jsem jediný. Ondra Soukup v řadě přede mnou, si dokonce vyklepával rytmy rukama do balustrády balkonu. Viděl jsem že se všichni, stejně jako já, bezvadně baví.
Po přestávce na pár minut spadl řemen. Sláva mám to, můžu něco zkritizovat! Dramatická situace odehrávající se v jeskyni je plna složitých diskuzí, chvílemi zlehka postrádajících logiku. Jsem při sledování pozorný a bystrý, tak odhaluji diskrapence mezi situací a dialogy. Herci řvou tak že se argumenty ztrácejí v síle hlasu a jsou možná až trochu moc patetičtí a meodramatičtí. Ale dílo je ještě syrové, tak nepochybuju, že se tyto drobné nedostatky vybrousí.
Poté se děj opět rozbíhá v mimořádném tempu, tak jsem se vůbec nedíval na hodinky kdy že už bude konec, jako se mi někdy stává a užíval si představení.
Finále správně vygradovalo a když jsme po představení, s pálícími dlaněmi od dlouhotrvajícího potlesku, probírali se známými jaké bylo, všichni jsme se shodli.
“Atlantida je super, jsme rádi že jsme tam byli a klidně na to po nějakém čase půjdem znovu!”
