Když jsem se kdysi přistěhoval na Staromák, dalo se vjet autem Bílým Koníčkem na dvůr a průjezd s nádhernou gotickou klenbou byl zdevastovanej a nevábnej. Všude se povalovaly cihly, kameny, různej odpad a někdy v noci mezi tím i „ON”. Párkrát, když jsem šel za tmy domů, odemkl masivní dvoukřídlý dveře, lekl jsem se nejdřív zápachu a pak jeho, ležícího na papundeklu za dveřma.
Různý slečny, který jsem různě často domů vodíval, se různě lekaly, ale jedno měly společný. Všechny se od něj s odporem odvracely a díky jemu, jako by moje romantický hnízdečko, ztrácelo něco ze svýho renomé.
Štval mě ten bezďák. Proč nechrápe jinde a děsí mi návštěvy? A co když je nebezpečnej?
Jednou jedu autem Železnou, abych zastavil u bočního vchodu a vynesl domů nákup. Popojíždím pomalu, protože ulice je plná turistů, jako obvykle touto roční dobou. Vtom slyšim zuřivý pískání, davy se rozestupujou, jak Rudý moře před Židy, a na konci volnýho prostoru, stojí to individuum z průjezdu. V hubě má píšťalku, v ruce policajtskou plácačku, kterou mává na lidi, aby uhnuli. Elpíčko frajersky v zátylku, navlečenej do nějaký uniformy, tak ušmudlaný a umaštěný, až se na slunci leskne. Vlasy a fousy mu trčí na všechny strany. Turistům se asi líbí, protože si ho fotí, jako nějakou atrakci. Pokyne mi ať jedu, klusá před mým vozem, dokud neukáže na místo, kde jsem chtěl zaparkovat. Postaví se do pozoru a salutuje. Neubráním se úsměvu, přesto že ho nemám rád. Hledám po kapsách drobný, že mu dám na pivo, ale on asi vidí nějakou „složitou dopravní situaci” u ústí Železný do Staromáku a odbíhá tím směrem.
Vrtá mi ten člověk hlavou, ale i když ho na ulici vídám, v průjezdu už nespí, tak mi nevadí.
Až jednou si vedu z baru domů velice libovou roštěnku a když hmatám za dveřma ve tmě po vypínači, na něco šlápnu, je to měkký, rozsvítim a slečna se rozječí: „Mrtvolaaaaa!” A třeští oči stejně jako já, na co jsem to šláp. Jasně že je to on. Dobří holubi se vracejí! Napadá mě v absurditě okamžiku název filmu s Menšíkem, co dávali v telce za totáče.
„Prosim tě neječ! To tu jen chrápe houmlesák. Si nikdy neviděla bezdomovce?” Zasyčim na ni.
„A neni mrtvej?” Vyděšeně ustupuje k protější stěně, až zakopne o cihlu a málem sebou sekne.
„Co by měl bejt mrtvej?” Divím se, ale něco na tom možná je. Vždyť se ani nehnul, když jsem na něj šláp. Pomalinku se k němu nakláním, zmatenej z toho, že tentokrát tak nesmrdí. Vidím zavřená víčka a pod nima se pohybující bulvy, jasnej příznak toho, že spí a zdají se mu sny.
„Nic mu neni. Chrápe. Asi je sjetej nebo vožralej. Poď, už se uklidni, o nic nejde.” Beru ji za ruku a vedu domů.
Ani po pár drincích neroztála a všechny moje snahy o úspěšné zakončení večera ztroskotaly. Asi se na tom podepsal i šok z průjezdu a to mě naštvalo. Tak jsem druhej den zavolal chlapíkovi, co měl dům na starosti a za tu dobu, co jsem tam bydlel, jsme se skamarádili.
„Ciao Romane!”
„Ciao chlape! Jak je?”
„Všechno v poho. Ale hele vole, co ten týpek, co tu spává v průjezdu a poflakuje se po ulici? Co je zač a nedalo by se ho nějak zbavit? Včera mi vyděsil slečnu, co sem si ved domů, ta mrcha mi pak nedala a to naštve. To snad chápeš!”
Po chvilce smíchu Roman odpovídá: „Chápu! Ale to je Bohouš, ten je neškodnej! Možná bych ho moh donutit ať spí jinde, ale on je hodnej a nikomu nic nedělá, tak ho toleruju. Fakt ti tak moc vadí?”
„Vlastně ani ne, kašli na to a někdy zas dáme vínko. Čau.”
Zavěsil jsem a přemejšlel, že by mi ta kráva stejně třeba nedala, ani kdyby ji Bohouš nevyděsil, tak co ho mám chudáka nechat prudit.
Běžela léta, slečny a dámy se střídaly stejně jako místa Bohoušova noclehu. Průjezd zrekonstruovali, vyrostla v něm restaurace, tak už tam nespával, ale někdy se krčíval na dvoře u popelnic. Pak mě opustila ta poslední, co jsme si to před oltářem v Týnským chrámu slíbili na celej život a já zůstal krásně romanticky smutně sám. Místo sexu hodně četl, až se mi dostal do ruky Grishamův Advokát chudých. Možná jsem byl ovlivněn tou knihou, samotou, či depresivním únorovým počasím, tak když jednou, cestou domů, za mrazivý noci, vidím Bohouše zalomenýho na židli u popelnic, nedá mi to, posvítím si na něj mobilem a strčím do něj.
Zvláštním způsobem vykulí jen jedno oko a upře na mě tázavej pohled.
„Bohouši, neni ti zima?”
„Ne, to je dobrý! Sem v pohodě.” Oko se zase pomalu zavírá.
„Nechceš něco na sebe? Nebo deku? Vždyť tu zmrzneš!” Je mi zima i za něj, přestože mám dlouhej péřovej kabát s kapucí lemovanou kožešinou, přes beranici.
Se zájmem otvírá obě oči a odpovídá: „Deka by bodla. A kdybys měl nějaký tepláky, trenýrky, ponožky a teplý boty.”
„Jaký máš číslo nohy?”
„Osum.”
„To máš kliku chlapče, máme stejný. Vydržíš to do zejtra? Já ti něco připravim.”
„Jasně, zejtra stačí.”
„A budeš tu zas spát?”
„Od devíti večer tu sem.”
„Platí.” Nechávám ho v jeho mrazu a odcházim do svýho příjemně vyhřátýho bytu, nalejvám si skotskou a přemejšlim o spravedlnosti světa.
Druhej den do velký tašky naskládám oblečení, který je sice krásný a kvalitní, ale provinilo se tím smrtelným hříchem, že vyšlo z módy. Vybírám hlavně takové, co by mohlo zahřát. Jen nad botama váhám. Jsou boží! Teplý a těch patnáct tisíc, co jsem za ně před pár lety dal v butiku Cesare Paciotti, mě nikdy nemrzelo. Představuju si, jaký mu v nich bude krásný teplo, tak je, i když s těžkým srdcem, přidávám k ostatnímu.
Druhej den mu tašku předávám a zdá se že má radost.
Potkávám ho za pár dní a z věcí ode mně nemá na sobě nic.
„Bohouši! Proč nenosíš co sem ti dal?” Zaútočím naštvaně, když vidím ty hrozný hadry, co má na sobě.
„Si to vemu příště, až se umeju.”
„Proč sis nevzal aspoň ty boty? Sou super teplý! Proto sem ti je dal!”
„Mám napuchlý nohy, nevejdu se do nich!”
Kecy v kleci! Vyměnil to za krabčáka! Letí mi havou, říkám si jakej jsem blbec a jsem na něj pěkně naštvanej.
Pak ho delší dobu nepotkám, až na jaře a vypadá strašně. Sune se pomalinku ulicí o berlích. Nohy obalený do hadrů, v podivně ořezanejch sandálech, táhne za sebou a je vidět jak ho každej krok bolí. Je mi ho líto, ale jsem uraženej a i když to s těma nohama byla asi pravda, tak se s nim nezdravim.
Pak znovu mizí, až ho potkám na prahu léta, sedícího na parapetu obchodu a hřejícího se na sluníčku jak kočka. Vedle sebe plechovku piva, berle opřený o zeď a vypadá úplně jinak. Ostříhanej, oholenej, čistě oblečenej a i když pořád nemůže chodit, zdá se že je mu podstatně líp. Samozřejmě na sobě nemá žádnou z těch věcí, co jsem mu dal, ale odpouštím mu a jdu k němu.
„Ciao Bohouši. Jak se máš? Vypadáš dobře. Si úplnej švihák.”
„Jé čau!” Zavrtí se a potáhne z cigarety. „Je to dobrý, všechno v pohodě.”
Nevim co říct dál, tak se zeptám: „Dáš si eště pivo?”
„Dík! Piju Kozla, zelenýho.” Ukazuje na plechovku.
Odběhnu vedle do Žabky, koupím dvě krásně nachlazený a jedno mu podávám. Otevře si ho, já taky, ťukneme si, upíjíme a on se na mě usměje.
Najednou si uvědomuju že mi chyběl a že jsem ho podvědomě vyhlížel, kdykoli jsem jel autem Železnou, nebo se večer vracel domů. Tak nějak zvláštně se mi po něm stejskalo.
Patří sem. Do kouzla Starýho města, s nádhernou architekturou, útulnejma hospůdkama a davy turistů. Bez něj to nebylo ono!
Dávám si loka a koukám do tváře, zdevastovaný nepřízní osudu.
Ty vole! Kdybys jen věděl, jakou mám radost, že jsi zpátky!
