V tomto roce proteklo mojí čtečkou mnoho knih. Většinou thrillery, scifi či detektivky, neboť to je žánr který rád čtu. Některé byly strhující a četly se jedním dechem, jiné sice zajímavé i když pomalejší.
Pár jich bylo bolestivých a přesto že nesly jména světoznámých autorů či příliš často zneužívané označení “bestseller”, dočetl jsem je pouze díky své zarputilosti.
Po přečtení Mládí nemám pochyb, že kdybych měl vytvořit hitparádu toho co mne v tomto roce v literatuře nejvíce zaujalo, bylo by na jednom z předních míst, pokud ne úplně první. Přesto že se nejedná ani o thriller, scifi či detektivku.
Snažil jsem se být objektivně kritický a nenadržovat knize proto, že její filmovou verzi přivezl do Karlových Varů Harvey Keitel, jeden z mých oblíbených herců a druhého hlavního hrdinu hraje Michael Caine, kterého mám snad ještě radši.
Autora jsem do nedávné doby neznal ani jako režiséra, přesto že jsem filmový freak a některé jeho filmy jsem viděl a zaujaly mne.
Hned z prvních řádků na mne dýchla taková poezie a pohoda, že nadržování nebylo třeba.
Atmosféra příběhu složeného z drobných střípků v pestrobarevnou mozaiku vtipu, moudrosti, smutku a radosti z maličkostí mne nadchla. Vykreslení postav, nejen těch v “hlavních rolích”, ale i epizodních, popisy situací či dialogy s nádechem melancholie a přesto jemně či hořce vtipné, podnítily moji představivost tak silně jako by mi hlavou běžel film. V určitých pasážích dramatický a smutný, ale přesto plný optimismu.
Knihu jsem četl pomalu, vychutnával si jednotlivé pasáže a výborně se bavil. Po dlouhé době jsem sledoval kolik mi z ní ještě zbývá a litoval když se chýlila ke konci.
Vrcholem příběhu je příjezd Brendy Morel. Drsný dialog s Mickem který spustí překvapivý sled událostí je realisticky živý, od prvotních lichotek přes přesně sedící vulgarismy až po nadávky. Na několika stránkách odhaluje neúprosnou tvrdost filmového průmyslu, kde přátelství jde ruku v ruce s úspěchem či penězi a končí s výhodnější nabídkou.
Za bezvadné počtení jistě patří dík i překladatelce. Bohužel se velmi často stává že vynikající dílo bývá zabito překladatelem a to zejména pokud se týká překladů z angličtiny. Jen se obávám že nikdy nejedla v asijské restauraci, protože přeložit chopsticks jako “tyčinky”, přesto že tak uvádí i google translate, je stejně odtržené od reality, jako kdyby místo vidlička použila termín vidle. Ale to je odpustitelná maličkost.
Kniha Mládí ve mne zanechala podobně příjemné pocity jako Vančurovo Rozmarné léto a nepochybuji že se k ní ještě několikrát vrátím a stejně jako v případě české literární perly, bude filmové zpracování obdobně mimořádné.
Paolo Sorrentino je toho jasným příslibem.
Přes svojí útlost a možná i díky ní se domnívám, že je to jeden z “největších” titulů, které letos obohatily knižní trh.
Můj dík patří i nakladatelství Jota že ji přináší nejen v papírové, ale i v digitální podobě.
