Prostě vyšlo. Co byste taky od něj čekali? Žádná záhada. Jako každý jiný den. Stačí nám to nebo chceme víc? Více podnětů, silnější podněty, dramatičnost nebo sex? Jsme zahlceni informacemi. Těžko vybíráme. Jen tak něco nás nezaujme
Východ slunce? A to je všechno? Ptáme se.
Ano, to je všechno. Nad naší Zemí se vynořilo Slunce. Koukáme jako jeleni, jako vyorané myši, jako lidi, co prosímvás ještějsteneviděli normálnívýchodslunce. Hm, viděli.
První týden v Kalábrii ve mně dozrála myšlenka, ze se na něj půjdu podívat. Do konce týdne se ukázalo, že vychází nad mořem! V 5 hodin a 32 minut. Po pár letech rodičovství se ráda vyspím, takže vidět tu úžasnou záležitost denně neplánuji. Rozhodla jsem se pro čtrnáctý den, poslední ráno. Stejně jsme museli brzy vstávat.
Šla jsem sama. Ostatní ještě spali. Před pátou jsem na sebe hodila i mikinu. Časné ráno bylo i přes čtyřicetistupňová vedra chladnější. K moři to trvalo pár minut. Cestou bylo ticho. A tak jasno, že mě napadlo, jestli jsem to nezmeškala. Na chodníku před pláží mě překvapil starý Ital ve vytahaných kalhotách. Vypadal pracovně. Když mě míjel, dali jsme si pozdravení.
Obzor nad mořem byl růžový. Slunce nikde. Po obou stranách širé hladiny se zdvíhaly hory. Vlevo byly majestátní kopce blíž. Malebné teď, stejně jako v plném slunci. Došla jsem až k vodě a měla ji u nohou. Vůbec nevím, jak vypadala. Dívala jsem se k obzoru. Šikmo přede mnou stály dvě postavy s kamerou na stojanu, zapíchnutém do písku. Chvílemi spolu tiše hovořily.
Na obzoru se nic nedělo. Nebe se tvářilo stále stejně. Světle šedé, nad mořem růžové. Z dálky se začaly ozývat hlasité výkřiky. Byly více stranou, za dvojicí s kamerou. Pomalu se přibližovaly. Hlasy sílily a chvílemi hulákaly. Pak jsem uviděla hlouček mladíků, jdoucích po pláži podél vody směrem k nám. Obávala jsem se toho, kde zastaví. Těšila jsem se na tiché a kouzelné ráno. Chlapci se blížili, vykládali si mezi sebou. Najednou mě napadlo, ze jsou to vlastně děti. A že asi nešli vůbec spát. V uších mi zazněla známá písnička:
„Jen děti z Pirea se po břehu loudají,
moře jim nohy omývá,
a bílé nedozírné dálky je lákají,
víc nežli země šedivá.
Co moře zpívá….“
Tohle rozptýlení sem patří. Dotvářelo dokonalost stejně, jako všechno ostatní. Dostali se přímo přede mě a stále pokračovali v cestě. Museli ujit dost kilometrů, pláž byla dlouhá. Jejich hlasy začaly slábnout. Až nastal zase klid.
V tom jsem si všimla, že se nebe na jednom místě začíná barvit lehce do oranžova. Zprvu to bylo sotva patrné. Ale pak čím dál výraznější. Jako v divadle. Opona stažena, světla se pomalu rozsvěcují a míří jedním směrem. O tom, kde slunce vyjde nebylo pochyb. V jednom jediném bodě nad celým obzorem nabralo nebe téměř červenou barvu. Bylo to napínavé jako dobrý film. Všechno kolem soustředilo svou pozornost tam. A děj byl dlouhý.
Nad obzorem se od začátku rozprostíral šedý pruh mračného oparu. Jen aby nezakryl vycházející slunce. Byla to zbytečná obava, jak se později ukázalo. Co se s ním stalo, těžko říct.
Všude ticho. Bohudík za tepláky a mikinu. Vpravo se v dálce objevil rybářský člun. A v tom se to stalo. Bylo to neuvěřitelně rychlé. Červený vršík se vyhoupl nad hladinu. Objevil se tak rychle, že můj upřený pohled ten pohyb sotva postřehl. Najednou tam byl. Netrvalo to ani vteřinu. V tu chvíli se všechno změnilo. Moře, nebe i moje nálada. Ale napětí nepolevilo.
Kopeček se zvětšoval a vykreslil krásný půloblouček. Jak rostl, začalo mě štípat v nose a oči mi trochu zvlhly. Mezitím se rybářský člun přiblížil natolik, že proplul přímo pod vycházejícím sluncem. Kousíček za ním se zastavil. Uvědomila jsem si, že na něm rozeznávám postavy rybářů. Tahali z vody sítě a pomaloučku se sunuli zpátky. Vytvořilo to neopakovatelnou kulisu. Jakoby opravdu režie nenechala nic náhodě a snažila se připravit dokonalou scénu.
Koule slunce se mezitím stále zvětšovala. Vyrostla do celé své krásy. Já čekala, že se oddělí od moře stejně rychle, jako se objevila. Ona se ale hladiny na obzoru držela. Chvíli to vypadalo, ze se nechce pustit. A dokonce, že se přilepila a tvar slunce se začíná protahovat. Přece jen se ale od obzoru odpojila a mezi ní a hladinou se zvětšovala mezera.
Rozhlédla jsem se kolem. Světlo zalévalo nejen hladinu moře, ale i pláž a hory. Skalnaté kopce byly od východu osvětleny barvou vycházejícího slunce a vrhaly na sebe vzájemně stíny. Stinné strany skal zůstávaly tmavé a ty osvícené se skvěly ve sluneční záři. Byly na nich vidět všechny hrany a záhyby. Zhluboka jsem se nadechla. Všemi póry kůže a celou duší. Člověka naplní uspokojeni a zároveň se v něm rozlije klid. Bylo mi báječně.
V duchu jsem poděkovala za velkolepé představeni a otočila se k odchodu. Pomalu se oteplovalo a začínal nový horký den. Těšila jsem se na snídani a na to, jak skočím do mořských vln. Žádné nebyly, moře bylo čisté a klidné. Byl to jeden ze dnů, kdy bylo nekrásnější. Průzračné, jako to ráno. Jako v tu chvíli celý svět.
