. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Černý kopec je protkán štolami, jako špalek u ohniště provrtaný cestičkami obřích mravenců. Provádějí tam opravdoví permoníci. Zlatonosné křemencové žíly vystupují z tmavého kamene, když na ně posvítí lucerničkou. Pohybují se hbitě, zatímco člověk se tam sotva vejde.
Pavouci na stěnách pšíkají, aby odehnali zatoulané psy. Netopýři se už pověsili za nohy k zimnímu spánku a nechají se pohladit. Zatopená prkna a žebříky se ve vodě konzervují už několik staletí. Lojové lucerny prý kdysi zhasínaly po třech hodinách a životy permoníků po třiceti letech.
Zem je mokrá a všude je vlhko. Pod kopcem šumí peřeje řeky a nic se nemění. Na kameni uprostřed proudu stojí volavka, jako by ji tam trampští osadníci vytesali. V hospodě u jezu je hlava na hlavě, ale tu, kterou hledáš, nenajdeš. Spousta spadaného listí na cestě hraje všemi barvami.
Když se setmí, rozsvítí se hvězdy. Velký vůz stojí přímo nad hlavou. Dobře se dýchá, vzduch je vlahý. V kaňonu se v noci válí mlha jako mlíko. Někteří lidé jsou dnes nevrlí, někteří opilí a veselí. Někdo chce okamžik udržet a někdo z něj utéct. Je ale vidět jen na pár kroků.
Voláme si a píšeme ve snaze udělat si jasno. Všichni hledáme dobře osvětlenou cestu. Jako bychom si neuměli posvítit vlastní svítilnou.
Foto Jiří Kalina
