Kdybychom energii, kterou věnujeme reakcím na druhé, věnovali sebereflexi, ulevilo by se nám. A šlo by všechno snáz. Je to lidská vlastnost, hledat nejdříve u druhých, co jak dělají a posuzovat, jestli je to dobré nebo špatné.
Děláme to automaticky. Nejvíce, když se necítíme dobře. Jen si uvědomit, jak mě to nebaví. Zbytečná ztráta času a energie.
Nemám ráda takový ten hyenismus. Zkoumám sebe, abych si pomohla – fajn. Zkoumám druhé, protože mě zajímá jejich zkušenost – fajn. Druzí mně nastavují zrcadlo – fajn. Já jim také – fajn. Jsme na nějakém blogu, kurzu... tak to budeme dělat všichni, protože proto jsme tady – fajn. Je to cvičiště, kde se učíme. A pak, v běžném životě, záleží na každém, co si vybere. Pořád sledovat sebe i druhé a všechno hodnotit? Uf!
Indiánská moudrost praví, že nehodnotím vůbec nic z toho, co dělají a jak to mají druzí. Prostě to tak beru. Je takové, jací jsou a nějak se k tomu postavím. Nebo taky ne. Tahle zpětná vazba je nad všechny diskuse. Můj život sám, který mohou druzí vidět. A něco se dozvědět. Oni i já. Asi jsem indiánka.
Samozřejmě nepředpokládám nic :o). Ani to, že moje pravda je nejlepší. Jo, je. Pro mě. Kdo to se mnou chce sdílet, dobře. Pro jiné bude lepší jiná pravda. A tak bych ji nikomu nevnucovala. Je to v nabídce, když se zeptáte. Když jste se mnou, poznáte to. Pravdu máme každý. Jen prostě tu svoji. No nemám pravdu?!
