Rána již bývají chladná a večer je zima. Z mlhy se dopoledne vyklube slunce a přes den hřeje, jako dřív. Příroda má zvláštní půvab. Je babí léto.
Hlína je po ránu mokrá, ale brzy na slunci vysychá. Brouci, housenky, hlemýždi a mravenci se schovávají ve vlhkém stínu rostlin. Občas nějaké vyplaším. Podzemní voda teče studená a osvěžující.
Tráva je přes den teplá a hřeje do chodidel. Slunce probleskuje mezerami ve větvích borovic, v paprscích poletují mušky sem tam a vytvářejí živý sen. Osvícené větve modřínů se odrážejí na pozadí modrého nebe. Jejich záře se doširoka rozprostírá. Zprvu jen prodlouží větve, zdá se malá. Pak se ale rozběhne po modrém nebi.
Jakoby všechny stromy světa, příroda a celý Vesmír dávaly sílu slovům. Jako kdyby se stromy spojily s hvězdami a paprsky jejich světla se dotýkaly všeho živého na Zemi. Trávy a hlíny, listů a kůry stromů, hmyzu, rukou a vlasů.
Vzduch je tak čirý, že v něm jsou vidět i nejmenší částečky hmoty. Občas zahlédnu jas a světla, kmitající tělíska a vlnění, která odněkud někam proudí a přesně znají cestu. Mezi tím poletuje babí léto. Je bílé a chlupaté. Pojí se vzájemně mezi sebou. Celý chomáček unáší vítr a také někam putuje. Nese mé myšlenky nad vrcholky stromů, vysoko na oblohu. Ztrácí se v její čisté a nekonečné modři.
