Řekl: „vidíš, jak nám to hezky funguje na bezpečnou vzdálenost“. Jo, napíšeme si hezká slova, pravdu i zastřenou pravdu, hlavně tu impotentní, tu, která nikomu neublíží. Hlavně ne nám samotným. To si člověk většinou hlídá nejvíc.
Chtěli jsme spolu chodit. Tedy jen do té doby, než jsme se poprvé viděli. Pak už chtěl jen jeden z nás. „Jé, ty vypadáš mladě,“ byla první věta, kterou řekl. A měl pravdu. A řekl to nahlas. Já si pomyslela: „jé, ty vypadáš staře“, ale nic jsem neřekla. Nic hned, nic za chvíli. Nechala jsem to plynout.
Jenže kam to může plynout, když to neplyne. Když to poskakuje, jednou tam, a pak zacouvá zpátky. Já zacouvám. Protože mi to dělá dobře, ale jen do určité míry. Jen k tělu, někdy i kousek dál, ale pak zase k tělu ne, né, jen si to nepřipustit k tělu. Teda ho.
Ženské jsou prý složité. No, asi jo. Pro chlapy. Protože chlapi jsou jednoduší, většinou. Ale ženám se dá snadno rozumět. Jen ne po chlapsku. A tak on těm poskokům hned nerozuměl. Ani slovům nerozuměl. Nechtěl je slyšet. A tak to zkoušel. A já to svoje zkoušela taky. Nakonec se to samozřejmě nepovedlo. Došlo na má slova. A na jeho. Vlastně hlavně na jeho, na tu první větu. Prostě jsme byli jako „vedle mě vypadá jako můj táta“.
A taky chlastá a kouří. Sám to takhle říkal. A to smrdí. Má to i jiné následky. Nechci to rozvádět. Možná Vás některé napadnou. Možná si je dokážete představit. Ale fakt jen některé :o).
No a kamarádství? To nemůže fungovat. Věděl to od začátku a také to řekl. A já řekla za sebe: „může“. Jenže nemohlo. Protože když to chce každý jinak, nemůže to fungovat. Za jeden provaz se musí tahat stejným směrem. Jinak je to přetahování.
Takže když je vzdálenost mezi námi bezpečná, funguje to hezky. Třeba s přáním: „HEZKÉ VELIKONOCE!“
